Čtvrtživotní krize

Dvacátá a třicátá léta našeho života považujeme často za ta nejlepší. Jak ukázaly výzkumy Američana Jeffreyho Arnetta (2004) a mnoha dalších psychologů a psycholožek, jde o období, kdy se sice dospělé závazky a úkoly, jako je osamostatnění se od rodičů nebo založení rodiny, postupně objevují, ale jejich splnění mladí lidé často odkládají na později. Mají v tomto věku větší prostor než kdy jindy na poznávání sebe samých a ostatních, cestování, užívání si a na osahávání všech možností a příležitostí, které jim život nabízí. Pouze málo lidí má již vlastní rodinu, velká část studuje vysokou školu, většina se těší dobrému fyzickému zdraví. 

To však neznamená, že současní mladí lidé nemají žádné povinnosti nebo nemusí řešit žádné podstatné problémy. Naopak, jejich okolí často očekává, že si po studiu pořídí vlastní bydlení, najdou dobře placenou (a ideálně i smysluplnou) práci a zároveň udrží rovnováhu mezi profesní a osobní sférou. Tato očekávání může být mnohem těžší splnit pro současnou generaci mladých lidí, než to bylo u jejich rodičů – jednoduše proto, že se výrazně mění společenské podmínky a možnosti, které mladí mají. Ti tak mohou prožívat intenzivní stres, objevují se u nich pocity úzkosti a nejistoty, které se týkají jejich životních cílů, plánů, ale i mezilidských vztahů. Psychologové tento stav začali označovat jako čtvrtživotní krizi (quarterlife crisis).

Co je to čtvrtživotní krize? 

Je to nová oblast, které se věnují zejména psychologové zabývající se vývojem v dospělosti. V českém psychologickém prostředí se však můžeme setkat i se staršími přístupy ke krizi v mladé dospělosti, jako je například krize třicátníků nebo krize Kristových let. Na rozdíl od čtvrtživotní krize však tyto oblasti nebyly příliš probádané ani ve výzkumu, ani v praktickém uplatnění. 

Téma ve své knize Quarterlife crisis: The Unique Challenges of Life in Your Twenties (Čtvrtživotní krize: Jedinečné výzvy života po dvacítce, 2001) jako první popsaly novinářky Alexandra Robbins a Abby Wilner v roce 2001 a tento fenomén zprvu vyvolal zájem spíše v populárních médiích než v odborné psychologii. Na internetu tedy můžeme najít řadu více nebo méně svépomocných (zejména zahraničních) článků o tom, co to čtvrtživotní krize je, a hlavně jak ji překonat. Pozornost odborníků upoutala až o několik let později, když k psychologickým poradcům a terapeutům začalo přicházet stále více mladých lidí, kteří tuto krizi prožívali.

Pohled odborníků na problematiku se měnil, zpočátku se mluvilo spíše o takzvané krizi dvacátníků, později se ukázalo, že se objevuje i u lidí o deset let starších. Rozsáhlý výzkum britského psychologa Olivera Robinsona z roku 2016 ukazuje, že čtvrtživotní krizi si alespoň částečně prožila až polovina dotazovaných, novější český předcovidový výzkum zjistil podobné výsledky (Millová & Svárovská, 2020). Je to tedy záležitost, která se týká velké části mladých dospělých. Současná psychologická komunita již přichází na to, že podobně jako krize středního věku je i čtvrtživotní krize fenomén, jímž je potřeba se zabývat.

O čem je tedy řeč? Podle Olivera Robinsona, psychologa z Greenwichské univerzity, který se daným tématem dlouhodobě zabývá, se čtvrtživotní krize objevuje u dvacátníků, ale také u třicátníků. Mladí lidé přehodnocují sebe samé, svoji identitu, život i dosavadní rozhodnutí, která v jeho průběhu udělali. To jsou projevy typické pro jakoukoli vývojovou krizi. Co je však specifické právě pro krizi čtvrtživotní, je pocit nekonečného množství příležitostí, které život nabízí a které někdy vedou k nejistotě a úzkosti. Zároveň lidé mohou prožívat nesoulad mezi tím, jaká rozhodnutí udělali, a mezi pocitem vlastní (ne)zralosti a neschopnosti se podle nich chovat. To jsou znaky, které se u dalších vývojových krizí v pozdějším věku obvykle neobjevují.

Robinson zároveň upozorňuje, že projevy čtvrtživotní krize se mohou lišit podle toho, v jakém období ji lidé prožívají. U dvacátníků se objevuje takzvaný fenomén locked-out (vymknutí se), mladí lidé nedokážou převzít dospělé závazky, jako je osamostatnění se od rodičů, nástup do trvalejšího zaměstnání nebo založení rodiny. U třicátníků se projevuje spíše neschopností dostat se ze zajetých, sice dospělých, ale již nevyhovujících kolejí (fenomém locked-in). Pracují ve stabilním zaměstnání, které je však nenaplňuje a setrvávají v něm pouze kvůli splácení hypotéky, nebo mají „vážný“ partnerský vztah, v němž zůstávají jen kvůli tlaku okolí, jelikož „mají věk na založení rodiny“. 

Co krizi způsobuje?

Za povšimnutí stojí to, že některé jevy a chování člověka mohou k vzniku a následnému rozvoji čtvrtživotní krize významně přispět. Terapeutka a koučka Alice Stapleton (2012) na základě rozhovorů s mladými lidmi procházejícími touto krizí identifikovala tři nejčastější faktory, které se na ní podílí.

Prvním zdrojem jsou často nerealistické požadavky okolí, které očekává, že se mladý člověk bude chovat určitým způsobem – hned napoprvé si najde stabilní a skvěle placenou práci, koupí si vlastní byt nebo dům a založí rodinu – a to všechno ideálně dřív, než dosáhne třiceti let. K tomu samozřejmě mohou přispívat také vlastní představy o dospělém životě, které se formovaly někdy v průběhu dospívání, kdy člověk často na svůj budoucí život hleděl přes růžové brýle. 

Za další důležitý zdroj čtvrtživotní krize považuje Stapleton neuspokojivou finanční situaci, která je důsledkem nedostatečně placené (a někdy i neuspokojující) práce a neumožňuje mladému člověku dosáhnout jiných důležitých životních cílů, jako je například pořízení si vlastního bydlení. 

Rozvoj krize významně podporují také plytké mezilidské vztahy, které ztěžují, nebo dokonce znemožňují mladému člověku to, co většina z nás ráda využije: možnost požádat v tíživé situaci o pomoc a o radu.

Řešení

Pokud člověk čtvrtživotní krizi již prožívá, existuje několik postupů, které mohou přispět k jejímu zvládnutí. Britské psycholožky Hiba Dabis a Julia Yates (2014) popisují sedm strategií, které jejich klientům pomohly: 

Změnit prostředí 

Změna prostředí pomáhá přerušit začarovaný kruh, získat nový pohled na situaci a případně přehodnotit dosavadní životní styl. Když změníme bydliště nebo zaměstnání, otevřeme si dveře k novým začátkům.

Zvýšit sebeuvědomění 

Je potřeba uvědomit si, v jakých situacích nejsou naše emoce a preference v souladu s tím, jak žijeme. To může přispět k tomu, že po překonání krize snadněji nalezneme nové cesty, kterými se náš život bude ubírat.

Najít emoční a sociální oporu 

Jak mnohé výzkumy ukazují, jde o jeden z nejdůležitějších faktorů zvládnutí čtvrtživotní krize. Nejenom blízcí lidé, ale i ti, kteří si podobnými potížemi prošli, nám mohou poskytnout pocit bezpečí a ujištění, že situaci zvládneme.

Být rozhodný 

Schopnost udělat vážná životní rozhodnutí, jako je změna zaměstnání nebo bydliště, je důležitým faktorem zejména v počátečních fázích čtvrtživotní krize.

Mít pozitivní přístup 

Zachovat si naději, že tuto náročnou výzvu nejenom zvládneme, ale odneseme si z ní důležité životní zkušenosti.

Vybudovat si odolnost (resilienci) 

Zvládnutí krize často vede ke zvýšení sebevědomí a k přesvědčení, že v budoucnu lze podobnou situaci úspěšně překonat.

Zlepšit svou finanční situaci 

Nedostatek peněz a s tím spojená nespokojenost mají na vznik čtvrtživotní krize rovněž vliv. Naopak dostatečné finanční zajištění může významně urychlit její překonání.

Lze se čtvrtživotní krizi vyhnout?

Univerzální návod na to, jak se krize vyvarovat, samozřejmě není možné vytvořit. Výsledky psychologických výzkumů však ukazují, že některé postupy mají do určité míry preventivní účinek. Americká psycholožka Jennifer Thorspecken (2005) poukazuje na roli univerzitních kariérních poradců nebo kariérních center, které vhodným přístupem pomáhají mladým lidem ujasnit si životní cíle a snižují tak pravděpodobnost výskytu krize nebo alespoň intenzitu jejích projevů. Další psycholožky (Dabis & Yates, 2014; Stapleton, 2012) upozorňují také na potřebu destigmatizace mentálních problémů lidí v průběhu rané dospělosti, která je ještě stále obecně chápána jako „zlaté období“ života. Výsledky psychologických výzkumů odhalují, že měnící se požadavky okolí, ale i naše vlastní očekávání tento stereotypní pohled mohou významně narušovat.

Zdroje:

Arnett, J. J. Emerging Adulthood: The Winding Road from the Late Teens Through the Twenties. New York: Oxford University Press, 2004

Dabis, H., & Yates, J. Successful Navigation of the Stormy Seas: What Factors Lead to a Successful Transition from the Quarterlife Crisis? The Coaching Psychologist. 2014, 10(1), 17–24

Millová, K., & Svárovská, Š. Čtvrtživotní krize, její výskyt a prediktory u českých mladých dospělých. Psychologie a její kontexty. 2020, 11(2), 73–90 

Robbins, A., & Wilner, A. Quarterlife Crisis: The Unique Challenges of Life in Your Twenties. New York: J. P. Tarcher/Putnam, 2001

Robinson, O. C. Emerging Adulthood, Early Adulthood and Quarter‑life Crisis: Updating Erikson for the Twenty‑first Century. In R. Žukauskiené (ed.), Emerging Adulthood in a European Context (pp. 17–30). Oxon & New York: Routledge, 2016 

Stapleton, A. Coaching Clients Through the Quarterlife Crisis: What Works? International Journal of Evidence Based Coaching and Mentoring, Special Issue. 2012, 6, 130–145

Thorspecken, J. M. Quarterlife Crisis: The Unaddressed Phenomenon. Příspěvek prezentován na Annual Conference of the New Jersey Counseling Association (s. 120–127). New Jersey, květen 2005. http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.477.3573&rep=rep1&type=-

pdf#page=121