Pomocí mindfulness k digitální svobodě

Žít bez připojení k internetu a bez sociálních sítí je dnes náročným úkolem až podivínskou výstředností. Ke střídmosti v užívání chytrých telefonů nepřispívá ani to, že se neustále pohybujeme mezi lidmi, kteří trpí stejným neduhem jako my. Ačkoli se sám aktivně věnuji mindfulness už mnoho let, stejně trávím na mobilu někdy víc času, než bych chtěl. Díky meditaci jsem ale citlivější na to, že vnímám, jak špatně mi z toho bývá.

Když odložím mobil a zavřu oči, hned se začnou objevovat myšlenky. Třeba že kamarádka je teď u moře. S tímto obrazem přichází i náznak úzkosti a smutku. Možná závisti? I mě obsahy ze sociálních sítí ovlivňují, ačkoli si rád myslím, že ne. Počitky načerpané při scrollování nenápadně pracují a působí kdesi na pozadí. 

Cítíme se po konzumaci sociálních sítí nějak divně a nespokojeně a nevíme proč. Různé výzkumy ukazují, že třicet a více minut denně na sociálních sítích má negativní vliv na naši sebedůvěru, empatii, identitu, sebepojetí, vede to k menšímu kontaktu s okolím; zvyšuje to úzkost, stres a depresivní pocit; zhoršuje kreativní myšlení a také dlouhodobou paměť, protože kvůli zahlcení si nedokážeme do dlouhodobé paměti uložit informace. Ty se ukládají zejména ve chvílích odpočinku.

Dva póly úzkosti

Chytré telefony máme stále u sebe. Mozek si zvykl, že rozptýlení je kdykoli k mání. Naučil se přepínat při sebemenším náznaku nudy, při náročném úkolu, netoleruje absenci novosti. Nevidíme-li či nevěříme, že nás telefon tolik ovlivňuje, stačí jednoduchý pokus. Na dva tři dny mobil úplně vypnout. Podobnou zkušenost zažívám s účastníky na pětidenních mindfulness retreatech, které navíc často trávíme v tichu. Lidé jsou vnímavější, pozorují, co se děje v těle, cítí, že jsou klidnější. Najednou lépe spí.

Moje kamarádka od ruské invaze na Ukrajinu denně sledovala dění z války. Této aktivitě přisoudila jakousi vnitřní důležitost, byl to její vlastní styl boje s Ruskem. Věděla, že situaci neovlivní, ale chtěla tím nějak podvědomě „přispět“. Pak při mindfulness retreatu na pár dní úplně vypnula telefon, odstřihla se od toku zpráv. A zjistila, jak moc si nepřetržitým přísunem informací zanášela mysl. Po několika dnech v tichu jí najednou mizela úzkost, přicházel sám od sebe klid, aniž by se o to nějak aktivně snažila. „Úplně jsem na ten pocit zapomněla,“ řekla mi. „Moje mysl se pořád umí sama uklidnit!“

Pojďme se i my podívat na to, kolik vlastně denně žijeme cizích příběhů. Co za tím vězí? Potřebujeme být v obraze, několikrát denně číst zpravodajství? Nebo je to jen návyk, který nás na nevědomé úrovni zúzkostňuje? Ve chvíli, kdy nejsme v online dění nebo se nemůžeme podívat, co je nového, můžeme začít zažívat úzkost z toho, že o něco přijdeme, že najednou nebudeme mít kam utéct, že budeme ve frontě, v tramvaji nebo večer doma jen sami se sebou, bez podcastů, bez videí, bez chatování. Zkoušíme balancovat mezi těmito dvěma póly, ohledávat své hrany úzkosti. Zkoušíme nahlédnout, že jde možná o začarovaný kruh: úzkosti se vyhýbáme, utíkáme od ní na sítě, abychom se na nich dál zúzkostňovali a posilovali návyk, o který se bojíme přijít.

Absurdní scrollování

A tak přichází další všímavé cvičení: zkuste vzít do ruky telefon a pusťte svou oblíbenou sociální aplikaci. Scrollujte třeba minutu, pak zavřete oči. Uvědomujte si svůj dech a vnímejte, co se uvnitř vás děje. Hlava může nabízet různé obrazy a pocity, které jste právě zachytili. Podaří-li se vám uvědomit si myšlenky a emoce hned a na chvilku poodstoupit, pravděpodobně se vám pak nebudou vracet ke zpracování později a dělat v hlavě „binec“.

Když sám zkouším vnímat, co zažívám v průběhu scrollování, často kromě nepříjemného pocitu zakouším také pocit absurdity. Když podrobně zkoumám smysl jednotlivých příspěvků a stories na svém Instagramu, musím se smát. Na sociálních sítích na mě mnohdy čekají jen banální střípky, nesmyslné věty vytržené z kontextu životů. Jednohubky určené k okamžité konzumaci. Najednou vidím, že mi nepřináší hodnotu, jen na pár vteřin zabijí čas. 

Nejlákavější na scrollování totiž překvapivě nejsou samotné příspěvky, ale pohyb, plynutí, čekání, co přijde dál. Známé psychologické studie říkají, že největší dopaminovou dávku získáme, pokud je odměna nečekaná. Dárek, nález peněz na chodníku, zapomenutá sladkost vzadu v lednici. Uspokojí nás ale opět jen na pár vteřin. A my jedeme dál. Vidím kolem sebe, že starší generace často není schopná si závislost na smartphonu vypěstovat. Ten, kdo musí stále přemýšlet nad tím, jak s telefonem zacházet a kam kliknout, v něm nenachází takové uspokojení. Má prostor od telefonu poodstoupit a nesplynout s ním. My, kdo technologie hravě zvládáme, máme pohyby rukou a prstů zautomatizované. Můžeme tak u telefonu vypnout přemýšlení, jedeme na autopilota. Pak nás aplikace vedou, kam ony potřebují, ukážou nám červeně zbarvenou notifikaci, srdíčko – a my klikáme, noříme se do proudu zpráv, obrázků a odkazů. Tak si snadno vypěstujeme návyk. A to autoři aplikací chtějí. Studie potvrzují, že se stačí na mobil se zhasnutým displejem jen podívat, a hned dostaneme chuť ho použít. Je nám líp, už jen když ho držíme v ruce. Těšíme se na svou dávku dopaminu. K sociálním sítím nás ale poutá mnohem víc než jen dopaminový návyk. Chodíme si také pro iluzi sociálního kontaktu, hledáme svou identitu, prezentujeme se. Na sítích zaháníme nepříjemné emoce. Scrollujeme, když se cítíme smutní a osamělí. Když se nudíme. Když jsme ve stresu a potřebovali bychom obejmout.