Pípa v kabinetu

Syndromem vyhoření se dlouho nikdo nezabýval. Civilizace založené na křesťanství vždycky braly práci a osobní oběti s ní spojené jako úděl. Až v roce 1974 bylo cosi jako syndrom vyhoření popsáno u pracovníků pomáhajících profesí. Výraz sloužil k označení emočního vyčerpání. 

S ohněm v srdci

Současné zdravotnictví chápe burn-out syndrom jako stav chronického stresu, který vede nejen k emočnímu vyčerpání, ale i ke zhroucení fyzickému. Vyhoření vlastně brání výkonu profese, ale i fungování v osobním životě. 

Ve své diplomové práci na katedře andragogiky a personálního řízení FFUK z roku 2013 upozorňuje trefně Zuzana Papíková, že v názvu syndromu se nachází slovo vyhoření, které souvisí s ohněm. Předpokládá, že do výkonu určitých povolání se pouštíme s ohněm v srdci, se zápalem. 

Pro profesi učitele platí tento předpoklad dvojnásob. Povolání pedagoga vyžaduje dlouhou odbornou přípravu, dospělost charakteru, odolnost, rozhled, toleranci a morální pevnost. Je zde jasně nastaven cíl, totiž naučit. Dosažení cíle je však často bráněno byrokratickým systémem nebo žáky samotnými. Do takové práce se nepustí nikdo, kdo sám neplane