Učitele potřebujeme celý život

Mnozí z nás mívají problém s vnímáním, vyhodnocováním a projevováním zpětných vazeb. Ve vyhrocených případech je odmítáme. Nedochází nám, že si tím komplikujeme život a zřejmě o něco přicházíme. V rodině, ve škole, ve společenských vztazích.


O speciálním druhu zpětných vazeb by mohli vyprávět sportovci nebo umělci. Na jejich výkony se reaguje přímo z hledišť. Potlesk, pískot, skandování, bučení. Děje se to ve specifických prostředích, bývá to divoké a emotivní, ale aktéry na hřištích a pódiích to jistě ovlivňuje v následném snažení. 

Jiná věc je, jak někteří lidé z uměleckých kruhů reagují na reflexe literárních, filmových nebo hudebních kritiků. Mylně je považují za projev nepřátelství. Pohrdají kritikou jako žánrem a útěchu hledají u nekritického publika nejvěrnějších příznivců. Smutné je, že podobně se chovají leckteří volení zástupci a představitelé vyžadující veřejný souhlas a voličskou oddanost. 


Důležité slovo

Z fanouškovských bublin se přesuňme do běžného rodinného života. Zkuste si představit, jak se cítí manželka a matka, spolehlivá pečovatelka. Nikdy nezapomene připravit vše potřebné pro své milované. Den za dnem, měsíc po měsíci, jízda na dlouhé roky. A přitom je to nastavené tak, jako by to měl být automatismus. Příjemci „servisních služeb“ zapomínají děkovat a většinou neprojeví ani náznak vděčnosti. Hlavně mít plný stůl, vypráno a vyžehleno. Bez potlesku. 

Placená zóna

Jiří Karban