Terapie Karkulkou

Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Říkávalo se za našich mladých let. A já si na tohle pořekadlo v poslední době často vzpomenu, když za mnou na psychoterapii chodí mladí lidé, kteří si stěžují, jak byli vychováni – a ze svých neúspěchů, trablů i dalších konfliktů s realitou svého dospělého života obviňují rodiče. Nejčastěji matku, méně často otce nebo prarodiče.


Zabývám se systemickou psychoterapií, radikálním konstruktivistickým subjektivním směrem, nikoli psychoanalýzou. To uvádím proto, aby bylo jasné, proč těmto rozdurděným lidem pokládám v rámci narativního, tedy na příběh zaměřeného přístupu otázku, co s tím budou do budoucna chtít dělat? Tím je kapánek vedu k zamyšlení nad osobní odpovědností za vlastní řešení a rozhodnutí i za to, zda volí cestu jednoduchou (obviňovat okolí a dělat stále dokola chyby), nebo složitou (motivovat sami sebe ke změně postojů, návyků a k učení novému). 


Cesta, nikoli cíl

Mé oblíbené duchovně filozofické směry, jako jsou buddhismus, taoismus nebo protestantství, nabádají v různých obměnách, abychom nesoudili, všímali si, jakou cestou a proč jdeme, a uvědomovali si s nadhledem a odstupem, že jsme odpovědni za svou vlastní volbu. A také že se máme občas zastavit, zamyslet a přehodnotit svůj život. Snadné cesty totiž vedou k úpadku, zatímco práce na sobě a všímavost i sebereflexe s trpělivostí se dlouhodobě vyplácejí.

Placená zóna

Kateřina Cajthamlová