Bezžábovitost

Prvním plodem praxe

je dosažení bezžábovitosti.

Když je žába položena 

do středu talíře,

vyskočí z talíře pryč

hned po pár vteřinách.

Pokud žábu položíš zpět 

do středu talíře,

opět odskočí pryč.

Máš tolik plánů.

Vždy je tu něco, čím by ses chtěl stát.

Proto chceš neustále udělat skok,

skok vpřed.

Je těžké

udržet žábu v klidu

ve středu talíře.

Ty i já,

my oba v sobě máme buddhovskou přirozenost.

To je povzbudivé,

avšak ty i já,

my oba v sobě máme žábovitou přirozenost.

Právě proto se první plod praxe nazývá –

bezžábovitost.

Thich Nhat Hanh

Praxe meditace spočívá v tom, přivádět skákající žábu mysli zpět na talíř. Přivádět pozornost zpět k přítomnosti, zůstávat v přítomnosti, aniž bychom se ztráceli v myšlenkách, představách nebo pocitech. K tomu nám může pomoct, když pozornost stále znovu a znovu vracíme k talíři, k našemu tělu, k dechu, protože ty jsou vždy v přítomnosti, vždy „po ruce“. Nebo prostě k tomu, co právě teď děláme, ať už je to cokoli.

Nezáleží na tom, kolikrát se mysl zatoulá, s laskavostí a trpělivostí ji přivádíme zpět k přítomnosti. Jak píše Thich Nhat Hanh, máme v sobě žábovitou přirozenost, mysl se přirozeně toulá, touží, plánuje, dělá si starosti, má obavy, předjímá, chystá se ke skoku… Jen zřídkakdy je tam, kde právě jsme. Proto je možná povzbudivé číst řádky osvíceného zenového mistra, který tuto žábovitou přirozenost také dobře zná.

Máme v sobě ale také buddhovskou přirozenost, tedy přirozenost probuzenou, bdělou, osvícenou, schopnou být v přítomnosti a okamžik za okamžikem s laskavostí přijímat to, co se objevuje. Otevírat se lásce a lásku dávat. A to je také povzbudivé a pozoruhodné. Je tu něco klidného, jasného, přijímajícího a vřelého, co je také naší přirozeností a čeho se můžeme dotknout teď a tedy, v jediném nádechu provedeném s plnou pozorností.

A dál?

Dál už nic. Jen být tady. Není třeba chodit nikam jinam, není třeba ničeho dosáhnout, všechno už je tady. Jen být tady a teď, s tím, co tu právě teď je, aniž bychom se tím nechali spoutat, odvést, aniž bychom se s tím identifikovali nebo to hodnotili. Okamžik za okamžikem probouzet onu bdělou přirozenost tím, že žábu vracíme stále znovu a znovu na talíř. Znovu a znovu. To stačí.

Dokreslují to dvě mantry, věty, které Thich Nhat Hanh doporučuje: „Není třeba nic dělat, nikam se vydávat.“ Stačí jen s tímto vědomím přivádět žábu na talíř. Druhá mantra zní: „Přicházím. Domů.“ Tu je možné spojit například s chůzí: přicházím domů, v každém kroku. Domov a naplnění, které hledáme, je teď a tady, ve spojení s naší bdělou přirozeností. Bdělost stačí.

Zkuste na okamžik nevěnovat tolik pozornosti myšlenkám, komentářům a hodnocením a místo toho se plně obrátit k přítomnému okamžiku. Zaměřit se na nádech a výdech a chvíli jen tak přebývat v plynutí dechu, aniž byste museli něco dělat, někam jít nebo někým být. Možná objevíte něco vzácného. Svou pravou zářivou přirozenost, která není totožná s myšlenkami, pocity a příběhy, mezi nimiž tak ráda poskakuje naše mysl. Svou pravou přirozenost, která je zároveň úplně všední a obyčejná a jež je širokou otevřeností vůči proudu života.

A ono to tu opravdu je, teď a tady. Nemusíte kvůli tomu nejprve studovat složité filozofie ani trávit desítky let v meditaci. Teď a tady se toho můžete dotknout.