Na dětech okamžitě poznáte, když mají z něčeho radost

Pracujete s konceptem „tady a teď“. Můžete jej přiblížit? 

Tento přístup vychází z gestalt terapie, jednoho z předních směrů současné psychoterapie s holistickým (celostním) pohledem na člověka.  Na tomto přístupu se mi líbí, že klient s terapeutem nebloudí v minulosti ani se neupíná k budoucnosti, ale věnuje se tomu, co je přítomné tady a teď. Neznamená to samozřejmě, že by minulost a budoucnost v terapii nehrála žádnou roli, ale řeší se z ní jen ty aspekty, které člověka v danou chvíli ovlivňují. Tento přístup lidem pomáhá více si uvědomit, co právě teď cítí, jaká je pro ně životní situace, ve které se právě nacházejí, co je jim příjemné a co naopak nepříjemné, jak na to reaguje jejich tělo a podobně.

A proč je pro nás důležité žít tady a teď?

Lidé někdy popisují, že jim život utíká mezi prsty. Když žijeme všímavě – tady a teď –, daří se nám životní běh trochu přibrzdit, protože dané okamžiky prožíváme plněji, všemi smysly. I výzkumy je prokázáno, že lidé, kteří ve svém životě praktikují všímavost, mají subjektivní dojem pomaleji ubíhajícího času. Více si vychutnají přítomné okamžiky, nemají například tolik pocit, že jim děti vyrostly před očima, protože chvíle s nimi prožijí naplno, všemi smysly, a více jim to utkví v paměti.

Setkávám se s tím, že lidé mají život jako jakousi čekárnu na budoucnost, stále se soustředí na to, co bude, těší se na to, což je do jisté míry prima, ale život jim pak protéká pod rukama. 

Někdy je samozřejmě výhodné se upínat k budoucnosti. Psycholog Viktor Emil Frankl, který prožil koncentrační tábor a napsal o tom knihu, by si ve chvíli, kdy by si stále uvědomoval všechny ty hrůzy, co se mu a kolem něj v táboře děly, moc neulevil. Soustředil se na budoucnost, naději, na to, co bude dělat potom, jak o všem napíše knihu, která česky vyšla pod názvem A přesto říci životu ano.

Ve většině životních situací nám ale podobné upínání spíše škodí a odvádí nás od toho, co právě žijeme. Po čase na dané okamžiky vzpomínáme, říkáme si, jak to bylo hezké, a sami sebe se ptáme, proč jsme si to více neužili. Sama se snažím obrazně i doslovně nečekat, „až tam budu“. V létě jsme byli s mužem na dovolené, a už když jsme nosili věci do auta, říkala jsem, že dovolená začíná a že si můžeme užívat i samotnou cestu. Ta trvala asi dvě hodiny a během ní jsme našli hezkou restauraci, objevili jsme farmu, kde chovají lamy, takže jsme si dělali různé zastávky… bylo to moc fajn.

To je dobrý tip. A podobné to je s minulostí. Je množná snadné vzpomínat na „staré dobré časy“, ale co naše současnost?

Někdy máme tendenci si vzpomínky zkreslovat, mozek zapomíná to negativní a pamatuje si lepší věci. Typické je to u starších lidí, kteří třeba zažili hrůzy války, ale stejně si pamatují, jak to v té době bylo krásné, zažívali první lásky… Podobné je to také u žen po porodu, některé řeknou, že nic takového už nechtějí zažít, že to byla hrůza, ale mozek dokáže nějakým způsobem to nepříjemné vytěsnit, a žena si nakonec pamatuje hlavně to dojetí, když poprvé viděla své děťátko.

Říká se, že kdo žije více minulostí, má větší sklony k depresi, kdežto člověk žijící budoucností má sklony k úzkostem.

Ostatně epidemie, která v tuto chvíli probíhá, z nás ono tady a teď někam odsouvá, z našich životů se vytratily některé příjemné aktivity a možná se nemáme o co opřít. Co s tím?

Některé lidi popisovaná situace úplně vrhla do toho tady a teď. Už nemohou řešit budoucnost, najednou je nejistá, plány se změnily. Možná museli přestat pracovat, někdo je doma s dětmi, bojí se o své zaměstnání. Žití tady a teď neznamená jen nějaké lakování věcí na růžovo, kdy si užíváme příjemné okamžiky, ale i schopnost uvědomit si i to negativní, nepříjemné. Klidně si můžeme přiznat své strachy, obavy o to, jestli nám neonemocní babička, o to, jestli nepřijdeme o práci a z čeho pak budeme žít. Štve nás „ta blbá rouška“, nemůžeme přes ni dýchat, chtěli bychom si posedět s kamarády, ale nejde to.

Když tyhle věci nepotlačujeme, netváříme se, že je všechno v pohodě, lépe nepříjemnou situací projdeme, stresující pocity nemají takovou tendenci se vracet, vynořovat se ve spánku a narušovat ho.

Setkala jste se u svých klientů s nějakou reakcí na situaci, kterou právě prožíváme?

Lidem, kteří už dříve měli nějaké obtíže, se to vystupňovalo. Týkalo se to například úzkostí, deprese. Pokud třeba někdo zažíval problémy ve vztahu, a pak se s partnerem ocitl během práce z domova mnohem delší čas v jednom prostoru, docházelo mezi nimi mnohem více ke konfliktům. Během jarní karantény se objevilo statisticky více žádostí o rozvod i případů domácího násilí. Až s tak hraničními případy jsem se osobně nesetkala, ale i ze své zkušenosti mohu potvrdit, jak nepříznivě na lidi působí sociální izolace, to, že nikam nemohou. Někdo si sice během jarní karantény chválil, že měl více času na své blízké, ale stejně mu vadilo, že to je takto povinně.

Musím říct, že sociální izolace mi vadí asi nejvíc.

Mně také. Chvilku jsem si to užívala, ale pak už to bylo moc dlouhé. Pozitivní ale bylo, že jsem začala více dělat terapie přes Skype. Ani klienti, ani já jsme na to nebyli moc zvyklí, ale tím, že v jistou dobu nebyla jiná možnost, přistoupili jsme k tomuto modernímu, technologickému způsobu, a není to špatné. Pochopitelně lepší je to naživo.

To je jasné. Ostatně kdybychom teď spolu seděly někde u kávy, a nepovídaly si jen přes Skype, bylo by to pro obě mnohem příjemnější.

To ano.

Někdy se nám stane, že se z nás tady a teď úplně vytratí, jsme uspěchaní, stále se za něčím ženeme. Co s tím?

Je fajn se na chvíli zastavit, zeptat se sami sebe, kam se to vlastně honíme a jestli to tak skutečně chceme. Jestli směřujeme k vysněnému cíli a stojí nám to za ten shon a stres. Někdy zjistíme, že ano, ale jindy se zastavíme a uvědomíme si, že to tak nechceme. Že to děláme jen ze zvyku, ze setrvačnosti.