Péče o nejmenší a tajemství Vánoc

Když jsem v osmdesátých letech minulého století začal pracovat s malými dětmi v porodnici a potom v jeslích, setkal jsem se s něčím, co se obtížně popisuje, totiž s velkou mírou dětského strádání. Denně jsem se musel dívat, jak jsou děti svými matkami, svými rodiči odkládány do péče cizích osob, zdravotních sester pracujících v porodnici či později v jeslích. Když člověk vidí, jak se malé dítě trápí, řekne si: no dobře, to je jednotlivý případ a za chvíli to přejde. Když však máte na starosti celé oddělení a několik jeslí a k tomu dětský domov, je jednotlivý případ znásobený a jako zvětšenina také mnohem názornější. Vzpomínám si, jak jsem nechápal, že některé mámy, ale na porodnicích i lékaři a porodnický personál takřka vůbec nevnímali, že děti odebráním trpí. Čím? Tím, že duševní život novorozeněte a později malého batolete není zmenšeninou života nás dospělých, ale je v řadě věcí zcela odlišný a my tuto skutečnost nebereme vážně. Novorozenec trpí zacházením, které postrádá lásku a „empatii“. A opravdu jsem netušil, že po čtyřiceti letech na podobné situace, které jsem se kdysi s kolegy snažil sprovodit ze světa, budu narážet znovu… Se stejnými tendencemi se dnes všichni setkáváme v prohlášeních poslanců, vládních výrocích v tisku i v ostatních sdělovacích prostředcích. 

Bolestné odloučení

V psychologii je známý takzvaný fenomén masky. Malé děti reagují na tvář, která dominuje vnímání, a když tvář zmizí, situace se pro dítě úplně změní. Takže když si přikryjete obličej maskou strašidla, dítě se začne bát, aniž by chápalo, že pod maskou je skrytá maminka. Když masku sundáte, dítě se uklidní… ale v okamžiku, kdy si masku znovu nasadíte, dítě se znovu bojí, a to třeba desetkrát dvacetkrát po sobě. „Stálost objektu“ nechápe. A podobně: když se máma z obzoru dítěte vytratí, jako by snad ani nikdy nebyla. Dítě pouze prožívá ztrátu matky. Toto odloučení je pro dítě bolestivé, zúzkostňující a krajně nepříjemné, neboť dítě jej vnímá jako jedinou skutečnost. Teprve v průběhu času se tato situace změní, a to proto, že děťátko už si uvědomuje dočasnost a přechodnost ztráty. To se však rozhodně nestane do věku tří až šesti let. Tak rozmanitý je raný věk dítěte. „Stálost objektu“ je pro vývoj dítěte klíčová a zakládá jistoty na zbytek celého jeho života. 

Můžete namítnout, že děti si zvyknou a že bolestivé odloučení přestane mít traumatickou působnost. Je to omyl. Pláč je výrazem volání o pomoc. Když je takové volání marné, dítě usoudí, že plakat netřeba. Ne však proto, že by chápalo dočasnost odloučení, ale z toho důvodu, že jeho volání je neúčinné, a tudíž marné. Dítě netrpí navenek, ale především dovnitř a do budoucnosti. Dětské utrpení funguje jako sedimenty, z nichž některé jsou toxické. Matčina přítomnost dítěti zajišťuje pocit bezpečí a jistoty, že je stále milované a že tomu tak bude i nadále. Jistota tvoří základ trvalosti a pevnosti mezilidských vztahů. Je-li narušena, vytváří se nedůvěra, pochybnosti, zvětšuje se vzdálenost mezi lidmi. Kromě toho si však dítě v duchu klade prostou otázku: co jsem udělal nebo udělala, že mě máma nemá ráda? Nechápe ještě, že tak jednoduché to není, že některé důvody, proč ho matka odkládá, nezavinilo – máma má zkrátka pro své jednání důvody, které s dítětem nesouvisejí. Než však dítě dojde k rozpoznání motivace druhého člověka, uplyne ještě dlouhá doba, která patří do pozdějších období života. Teprve vždy individuálně a postupně je dítě schopno přijímat odloučení od matky jako její nezbytnou starost o jeho další budoucnost – maminka musí pracovat. Ale pro předškolní děti tento čas ještě nenastal.

Čas a trpělivost

V nejranějších fázích vývoje se tedy zakládá celoživotní pocit důvěry nebo nedůvěry. Pozornost je však třeba věnovat každému dalšímu kroku v životě dítěte i tomu, jakou roli zde hrají jeho nejbližší. Všechny úkony totiž tvoří jeden organický celek.

Když pozorujeme, jak maminka s maličkým dítětem zachází, vidíme, že se jedná o složitou, proměnlivou, nesmírně bohatou a plastickou skutečnost. Například prosté oblékání. Jako máma chci, aby dítě přijalo můj požadavek nechat si přes hlavu mnohokrát denně přetáhnout košilku, svetřík či jiný oděv. Je to pokaždé složitá věc. Dítě se musí soustředit na to, co chce matka, musí se podrobit řadě jejích požadavků. Matčiny požadavky se v takových chvílích jen málokdy kryjí s tím, co chce dítě. A když se dítě nepodrobí, když se řetězec drobných úkonů naruší, může se začít znovu. „Sedni si a zůstaň sedět. Podej mi levou ručičku a to, co v ní držíš, musíš pustit. Já vím, že se ti to zrovna teď nehodí, ale jinak se obléct nemůžeš. Musíš při tom přestat zaměstnávat druhou ruku tou zajímavou hrou, abych ti mohla přes hlavu natáhnout ten svetr.“ Jinými slovy, každá věc, kterou máma požaduje, znamená bezpočet zastávek, opakování a zdokonalování toho, co bude za chvíli triviální. Když má máma na mysli moje blaho, ještě to neznamená, že to je pro mě automaticky srozumitelné. Možná teď nemám čas, náladu ani zájem podřídit se a přizpůsobit ani spolupracovat na tom, co po mně máma chce. 

Takový zdánlivě jednoduchý úkon je událostí, jejíž obdobu vídáme v televizi při politických jednáních. Aby se politici dohodli, musí udělat dlouhou řadu věcí, musí bojovat, ale také ustoupit z mnoha svých představ, plánů a záměrů. Musí přijmout skutečnost, že kompromisy jsou samozřejmostí, že jsou důležité a bez dohod nelze žít v míru a pokoji. Trpělivé mámy se vyznačují tím, že pomalu s velkým odhodláním a vírou v možnost domluvy trénují znovu a znovu to, co dělaly včera, předevčírem a co budou dělat ještě další týdny a měsíce, neboť výchova je učení, a to na obou stranách, z pozice rodiče a dítěte. Výchova vyžaduje čas a trpělivost.