Dětství jako kompost růstu

Na základě zážitků z dětství jste si zvolila pomáhající profesi a sama původní rodinu vnímáte jako „kompost růstu“…

Dětství považuji za studnici všech možných zkušeností a otisků, kdy se učíme, jak budeme se sebou nakládat v budoucnu. U nás doma to byl velký „kompost“, včetně domácího násilí. Zřejmě tím, že ten otisk byl tak silný, moje touha všechno proměnit byla velká. Člověk si pomáhající profesi často volí nevědomě – chce lidi zachraňovat. Nakonec si uvědomí, že potřebuje zachránit sám sebe a usmířit konflikty v sobě.

Dětství je velmi důležitá kapitola života – netroufám si říct, jak by mělo vypadat. Každá rodina je totiž jiná a dělá jen to, co umí. Každopádně bychom na sobě měli pracovat, ovládat impulzy, odpouštět a dělat věci s větší laskavostí než naši rodiče. Je to cesta přijetí a proces milosrdenství. Máme svůj příběh přebrat jako korálky, podívat se na ty temné, ale nechat je v životním náhrdelníku. Vzít celý proces jako výzvu, to se mi líbí! 

To je krásná pobídka pro dospělého, který je zhruba zdravý. Ale děti takovou moudrost a nadhled ještě nemají. Jak vnímáte dětství v první čtvrtině jednadvacátého století?

Děti vyrostly do nové epochy digitálního světa, to jsme my „starci na chmelu“ nezažili. Spoustu věcí nacházejí v „digitálních krabičkách“, které jim nabízejí neuvěřitelné množství informací. My se od dětí často učíme, jak se s tím zachází, ale také bychom jim měli pomáhat informace přebírat. Internet je fascinující nástroj, ale mentální úroveň dětí často neumožní to, aby je zpracovaly ve svůj prospěch. Mnohdy to může být velmi zraňující, a dokonce nebezpečné – třeba sexuální kontext u dětí, které ještě neprocházejí pubertou. Pro generaci, která nezažila závislost na počítačových hrách a internetu, je to další výzva. Čím jsem starší, tím víc vidím, že technologie děti deformují. Dětem chybí možnost postavit se do prostoru, pohled do očí, dotek, interakce, schopnost mezilidské komunikace, slovní zásoba – zkrátka 3D, jak tomu říkám. Ze začátku je to lákavé: posadím dítě před kouzelnou tabulku, a ta ho uhrane. Já jako rodič nebo prarodič ho takhle uhranout neumím, nejsem tak pestrobarevná, nedá se na mě klikat a pokračovat do dalšího „levelu“. Měla bych ale nabídnout něco jiného – především vyběhnout s dětmi ven, pobývat v přírodě. Je to těžké.

Zvlášť po třech letech epidemie, kdy děti téměř neměly jinou možnost, jak se vzdělávat nebo setkávat, se jim digitální život dostal do krevního oběhu. Co s tím?

Byli jsme vystaveni celoplanetární zkoušce doprovázené velkým strachem, kterou nikdo z nás nezažil. Pro děti bylo náročné, když nemohly být s vrstevníky a zůstaly doma v izolaci, to se na nich hodně podepsalo. Říkají, že jim byla ukradena část života. Do toho po dlouhém období míru přicházejí války a informace o nich. Konflikty jsou součástí našeho života a děti jsou jim navíc neustále vystavovány i v agresivních počítačových hrách. Myslím, že je především potřeba pracovat na tom, abychom zažívali mír sami v sobě... To mě na životě baví, propojovat lidi s vědomím, že jsme všichni na jedné lodi. 

Odborníci se také pozastavují nad tím, že společnost se infantilizuje. Řada dospělých žije s rodiči, ale dětství je ochuzeno o spoustu věcí, které starší generace zažívaly. Kromě toho, že děti nechodí ven, jsou vystaveny velkému tlaku na výkon. Jak to vidíte vy?

Je to synergie na obou stranách. Když někdo zůstává dlouho u rodičů, znamená to, že k tomu má podmínky. Jsou to částečně závislostní vztahy a strach z propouštění. Dospělé dítě dostává signál: když odejdeš, tak to nezvládneš. Rodič má nad ním moc a kontrolu.

Aby vztahy nebyly závislé, musíme se soustředit už na porody. Gabor Maté popisuje traumata z dětství a tvrdí, že pokud umožníme maminkám, aby měly dítě u sebe a kojily ho a dítě mělo přítomnost matky „jistou“, budou v budoucnosti rizika závislostí menší. Když se děti ve vztazích s rodiči přirozeně nasytí v raném dětství, v budoucnosti snáz „odlítnou“. Děti potřebují být syté dotekem, náručí, pohledem, pozorností – láskou, chcete-li. 

Také jsem měla první dítě na fakultě, využívala jsem pomoc babičky, nebyla jsem zrovna „matka roku“. Nicméně to dobře dopadlo a dnes vidím, že naše vnučka je v náruči maminky, která ji něžně opečovává a kojí už víc než dva roky. Těším se z toho. Samozřejmě i v případě, že zmíněné podmínky jsou splněny, může se dítě později chovat „rizikově“.

Ale podívejme se do přírody, jak o sebe pečují savci. A co jsme udělali s pudy a instinkty my? Pokud je vrátíme do hry, uvidíme, že dítě v pubertě bude mít potřebu se z rodiny uvolnit. Společnost strachu vede lidi spíš do závislostních vztahů, než aby riskovali, že se budou muset „postavit do vlastní síly“ a být zodpovědní za svůj život.