Psychoterapie dětí a dospívajících v dnešní době

Již několik let probíhá debata o nedostupnosti psychologické a psychiatrické pomoci dětem a dospívajícím. V mediální realitě a v realitě mnohých rodin jsme téměř v přímém přenosu svědky činů zoufalých dívek a chlapců, kteří se zraňují, pokoušejí o sebevraždu, mění své vědomí a identity podle – většinou blbé – nálady. V postcovidové době, která zjevně zanechala největší škody na psychickém zdraví dětí na hranici dospívání, se zděšená laická veřejnost a část odborných kruhů dovolává navýšení počtu dětských psychiatrů a rozšíření kapacit dětských psychiatrických nemocnic a léčeben. V naléhavém společenském diskurzu bohužel nevzniká prostor pro kladení otázek a hledání odpovědí. Co se v duši dětí a dospívajících vlastně děje? Jak se doopravdy cítí? Jak vnímají a prožívají sami sebe? Jak vnímají nás a svět? Je jejich vnímání stejné jako vnímání jejich rodičů, anebo se ke světu a k sobě vztahují prostřednictvím blikajících displejů mobilů a počítačů? Jak vůbec vypadá jejich realita a fantazie a dokážou je od sebe odlišovat? V kontextu těchto a dalších otevřených otázek mi připadá, že zoufalé volání po dětských psychiatrech je nejen výrazem strachu o konkrétní nešťastné děti, ale i výsledkem neschopnosti, v některých případech neochoty, ponořit se do jejich mysli a být jim tam dostatečnou „dospělou“ oporou. Předpoklad, že trápení dětí a dospívajících vyřeší vyšší počet psychiatrů, je stejně naivní jako myšlenka, že za jejich pocity smutku, odcizenosti, paniky nebo nejistoty můžou nějaké duševní choroby. Takhle jednoduché to bohužel, nebo spíše naštěstí, není. Ale co udělat, aby dětem a dospívajícím bylo dnes a zítra lépe? Jak bránit tomu, aby si ubližovali, stávali se závislými na psychoaktivních látkách a na internetové realitě a ztráceli kontakt s tím, co doopravdy cítí? Odpověď není jednoduchá, jedno je však jisté. Ignorování a bagatelizace jejich problémů můžou být stejně rizikové jako patologizace nebo kriminalizace. Jak vysvětluji mimo jiné ve svém podcastu O dětské duši, to, co děti a dospívající dnes a obecně nejvíce potřebují, jsou minimálně tyto tři „věci“: pozornost, čas a empatie blízké osoby. 

Vztah s terapeutem

Nejpřirozenějším místem, kde jsou jim tyto prožitky poskytované, je samozřejmě jejich rodina. Problém však je, že děti a dospívající s takzvanými psychickými problémy často žijí a vyrůstají v rodinách a ve vztazích, které jim jejich emoční potřeby nemohou uspokojovat nebo jsou dokonce samy zdrojem trápení. Děti však naštěstí nejsou, neměly by být, ve svém trápení odkázány pouze na své rodiče a příbuzné. Náhradním místem, kde mohou samy sobě porozumět, cítit a uvědomit si své emoce, snížit intenzitu úzkosti a zvýšit intenzitu pocitu štěstí a bezpečí, je psychoterapeutický vztah. Ten vzniká mezi terapeutem a dítětem dříve, než se vůbec setkají. Od momentu, kdy se děti o terapeutovi dozvědí, mají totiž vědomé a nevědomé fantazie o tom, jak vypadáme, co s nimi budeme nebo nebudeme provádět, zda jim způsobíme bolest nebo potěšení, a o tom, jestli budou v naší přítomnosti v bezpečí, nebo naopak v ohrožení. Děti se totiž do vztahů rodí. Z biologické podstaty svého nehotového mozku jsou zcela závislé na tom, zda jim nějaká osoba-objekt uspokojí jejich biologické a psychické potřeby. Vztah se stává součástí osobní zkušenosti, fantazie, vzpomínek a mozkových struktur dítěte ještě dříve, než se dítě narodí. 

Vztah s matkou

Dítě si během intrauterinního vývoje a podle některých vývojových teorií dokonce ani pár měsíců po narození sice neuvědomuje, že ono a matka jsou dvě oddělená a na sobě potenciálně nezávislá stvoření, ale pomocí svých teprve vznikajících smyslových aparátů citlivě vnímá, co se s matkou a hlavně v matce děje. Už dokáže slyšet zvuk a tempo jejího hlasu, tlukot jejího srdce, vnímá jeho zpomalení a zrychlení a možná si je i spojuje s chutí zvýšeného kortizolu v amniotické tekutině v případě, že je maminka ve stresu. Důsledek dlouhodobého neurotoxického efektu kortizolu v krvi matky a zvýšeného kortizolu vylučovaného samotným dítětem tak může mít negativní vliv na růst a vývoj jeho mozku podobným způsobem jako podvýživa matky nebo zvýšená hladina alkoholu v její krvi. Ať už jsou smyslové vjemy dítěte v děloze příjemné, nebo nepříjemné, můžeme je považovat za jeho první „emoce“, tedy subjektivní prožitky sebe sama. V našich kulturních a politických podmínkách se můžeme domnívat, že většina dětí před narozením zažívá více pocitu bezpečí a jistoty než úzkosti nebo hladu. Tento stav se ovšem radikálně změní po tom, co dítě přijde na svět. Úzkost dítěte z podnětů, které ve stejné intenzitě ani kvalitě v těle matky nikdy nezažilo, může být fatální, pokud není včas a spolehlivě regulovaná dostupným „mateřským objektem“ čili ve vztahu. Na kvalitě jeho vztahu s matkou nebo jiným primárním pečovatelem závisí nejen tělesné přežití, ale i růst a zdravý vývoj jeho mozku, na jehož fungování bude záviset celý jeho další život. V důsledku zúžení pánevního dna, ke kterému došlo během evoluce lidské rasy, se člověk jako jediný savec rodí s nehotovým mozkem, který mu nedokáže zajistit přežití mimo vztah s fyzicky a emočně dostupnou osobou. Je to období prvního tisíce dnů od početí, na kterých závisí, zda bude jeho mozek zajišťovat, že bude dítě schopné přežívat nejen fyzicky, ale i emočně, jestli se z jeho mozku stane samostatný autoregulační orgán, který mu umožní nejen přečkat stres, ale i zakusit relativně spokojený „lidský život“.