Sněhové vločky

Odmalinka se cítím trochu podvedená tím, jak vypadají sněhové vločky. Na každé lednici, na vánočním stromečku i na mraženém špenátu – všude září krásné propracované geometrické ornamenty. Když ale začne sněžit, z nebe padají jen takové chuchvalce nebo tvrdé krupky. Nic, co by se té malované kráse alespoň trochu podobalo. I když mi to dlouho vrtalo hlavou, postupem času jsem se s tím nějak vypořádala a s lítostí přijala fakt, že fascinující vločky jsou pouze symboly. Realita je jen trapně šedá.

Letos se to ale všechno změnilo. Poprvé jsem zahlédla vločky, které byly skutečně jako narýsované! Každá jiná, drobounké, neuvěřitelně propracované, hotový zázrak! Tento zážitek mě přiměl zamyslet se nad společenskou debatou o generaci mladých lidí, často hanlivě přezdívaných „sněhové vločky“. Slýcháme o jejich přílišné křehkosti a citlivosti, o nedostatku odolnosti vůči nástrahám života. Při pohledu na ta umělecká díla přírody jsem si uvědomila, že možná některá očekávání a stereotypy o této generaci mohou být stejně nespravedlivé jako moje vlastní předsudky.

Padá sníh

Německý sociolog Hartmut Rosa v rozhovoru s českou filozofkou Terezou Matějčkovou poukazuje na fakt, že „čerstvý sníh si nelze vynutit, není to nic, co by nám bylo k dispozici, ale promění svět“, a dodává, že je to něco jiného než sníh ze sněžných děl. I když můžeme větu číst jako banální hlášení o počasí, zkusme o ní uvažovat také nadčasově – v kontextu lidského bytí. Sněhové vločky se tvoří v chladném počasí, z mikroskopických prvků, které se obalují vláhou. Souběh mnoha nevyzpytatelných meteorologických fenoménů je podobný okolnostem vzniku nového života. Oběma jevům sice teoreticky rozumíme, ale přesto nejsme v jejich tvorbě vždy úspěšní. Stejně jako sněžné dělo nezajistí srpnové lyžování, ani umělé oplodnění nezajistí donošení zdravého miminka. Kolik žen a partnerských párů zná čekání na sníh ve formě čekání na společné dítě? Jak nekonečně dlouhý je někdy podzim, než začne sněžit? Vzpomínáte, jaký poprask vzbudil první sníh za školními okny?

Sněhové vločky nás nenechávají chladnými. Podobně jako naše děti nám do života vnesou změnu, okouzlení, ale i problémy a utrpení.

Očekávání

Vyčítat sněhové vločce, že je křehká, je zásadní nepochopení situace. Křehkost a pomíjivost je totiž hlavním darem, který nám vločka může přinést. Na vločkách můžeme odměřovat náš čas. Ne nadarmo se ve staré češtině věk počítal podle zim. Vločky nás upozorňují na blížící se náročné období a ověřují naši připravenost. Naše vnímání sněhu se ale v čase také proměňuje: co v dětství působilo radost („Sněží! Hurá, jdeme ven!“), se ve stáří může stát příčinou trudnomyslnosti („Sněží. Zas nikam nemůžu.“).

Pomíjivost sněhové vločky nám navíc pomáhá uvědomovat si fáze lidského bytí. Vše začíná a končí, vše se mění. Vločky ukončují jeden přírodní cyklus a umožňují další: stejně jako se tvrdý ledový krystalek působením tepla stává životadárnou tekutinou, každé lidské trápení se může přeměnit do cenné životní zkušenosti. Jaké změny tedy generace sněhových vloček přináší do naší společnosti?

Generační výzva

Současní dospívající a mladí dospělí nás podněcují, abychom zkoumali své hodnoty. Konfrontují nás zejména s naší (ne)citlivostí, (ne)tolerancí, ale i (ne)respektem, které hlásáme, ale v praxi často nežijeme. Píchají do citlivých míst, která rodičovská generace Husákových dětí už dávno přestala vnímat, protože svou bolest otupila nadměrnou prací, nadměrnými sportovními výkony, v horším případě i nadměrnou konzumací alkoholu či jiných návykových látek.

Sněhové vločky před nás kladou otázku: co je v životě opravdu důležité? A ne vždy dostávají uspokojivou odpověď. Naráží na předsudky, stereotypy či automatické reakce dospělých. Světu kolem sebe často nerozumí. Hledají autenticitu, ale objevují jen zrcadla sociálních sítí, která donekonečna odráží konzumní realitu, přetvářku a normy, které už sněhové vločky právem považují za zastaralé.  

Můj klient nechápe, proč táta kupuje třetí auto do rodiny. Nechce řidičský průkaz. Radši by s ním jel na hory. Ale táta je v práci. 

Moje klientka nerozumí mámě, která pořád řeší, „co si o nás lidi pomyslí“. Vždyť je to přece jedno, nebo ne?

Nové oči

Abychom mladé generaci porozuměli, potřebujeme na ni nahlížet novýma očima. Když opravdu zaostříme, možná zjistíme, že jsou krásní, oduševnělí, plní naděje. Mají všechno, co jsme jim vlastním úsilím poskytli, ale ještě jim něco schází. Smysl? Naděje? Láska? Budoucnost?

Možná nás naučí, jak můžeme být k sobě samým i k sobě navzájem citlivější. Třeba nám pomůžou rozpomenout se na věci, které nám dělaly radost, ještě než jsme zapadli do struktur narýsovaných našimi rodiči z poválečných generací a narychlo přečáraných sametovou revolucí. Stihneme přijmout jejich výzvu a podíváme se na sebe stejně kritickýma očima jako na ně? Začneme pracovat na sobě, na svých úzkostech a nepohodách? Otevřeme oči a podíváme se na svět, který tvoříme?

Možná je opravdu jedno, jestli žena nosí kalhoty a muž sukni, možná je jedno, kdo si co maluje na obličej nebo na nehty. Možná nevadí, že si o nás někdo něco pomyslí, protože to už stejně všichni dělají a nemůžeme tomu zabránit. Možná nám stačí jedno auto do rodiny, a i to je někdy moc.

Možná to všechno může být jinak. Stejně bude. Valem se otepluje a sněhové vločky nás brzy opustí.

Modleme se, ať se nám nevypaří předčasně.