Žádná emoce tu není jen tak bezdůvodně

Tvrdí to psycholožka Kateřina Rodná, s níž jsem si povídala o těžkých emocích, jako jsou smutek, úzkost a deprese. Protože se s Katkou známe již řadu let, v rozhovoru si tykáme.



Říká se, že dětství je bezstarostné období. Znamená to, že děti nikdy necítí úzkost, strach, obavy…


Dětství a bezstarostné období? To je krásná představa, ale hodí se spíš do knížek. Trochu jako představa ladovských Vánoc s bruslením na rybníku a koledou. Všichni máme pocit, že tak nějak by to správně mělo být, ale když jsme byli sami dětmi, určitě jsme měli své starosti. Samozřejmě to byly jiné starosti, než mají dospělí. Ale prožívali jsme je zrovna tak. Vůbec bych dětské starosti a trápení nechtěla zlehčovat, protože děti se dovedou trápit věcmi, o kterých nemáme potuchy. A na rozdíl od nás se ještě nenaučily, jak se svými bolestmi nakládat. Nemají ještě náš nadhled ani naši zkušenost s tím, že některé problémy samy časem přejdou. Ještě příliš často nezažily, že i těžké věci se dají zvládnout. Možná je neumí ani pojmenovat. I nám dospělým to dá někdy pořádně zabrat, když máme říct, jak se vlastně cítíme. Je to strach? Smutek? Lítost? Žárlivost? Úzkost?


Je nám úzkost k něčemu dobrá?


Samozřejmě, úzkost potřebujeme! Žádná emoce tu není jen tak bezdůvodně. A to platí i pro úzkost. Hlavní úlohou úzkosti je nás chránit před hrozícím nebezpečím. Když cítíme úzkost, uvědomíme si, že bychom si měli dát pozor.


V dětství procházíme postupně několika fázemi, pro které jsou typické určité strachy. Nejmenší děti úzkost chrání před tím, co by jim hrozilo ve „velkém světě“ bez matky. Proto už nejmenší děti křičí, když zůstanou dlouho samy, a potřebují cítit blízkost maminky. Kolem osmého měsíce se úzkost projevuje strachem z cizích lidí. Dřív, než se děti naučí chodit, už je úzkost varuje před tím, aby odešly příliš daleko od blízkých lidí. Kolem druhého až třetího roku života, během fáze, kterou my psychologové popisujeme jako „magickou“ fázi ve vývoji, se děti začínají bát různých fantazijních postav, strašidel a často tmy jako takové. Je to doba rozsvícených nočních lampiček a nožiček pleskajících o podlahu při nočním putování do bezpečí rodičovské postele… V předškolním věku a mladším školním věku, zhruba od pátého do sedmého roku, jsou pro děti zdrojem úzkosti jiné hrozby. Bojí se přírodní katastrofy, požáru, různých neštěstí, o kterých třeba jen slyšely nebo která viděly ve zprávách. Je to také doba, kdy mohou mít strach z nějakého konkrétního zvířete nebo z toho, že se zraní nebo jim někdo ublíží. Později, někdy kolem osmého roku, má úzkost často podobu obav ze selhání. Dítě už cítí tlak na výkon. Chce splnit očekávání okolí, má strach, že selže, a cítí stud, když není dost dobré. Je to doba, kdy se děti bojí chodit do školy, mají strach ze zkoušení, i když navenek se zdá, že není důvod ke stresu. Před dětmi v pubertě stojí úkol osamostatnit se od rodičů, vzít na sebe část zodpovědnosti za vlastní osud, obstát ve světě. V této době se objevují sociální fobie a různě intenzivní strachy z toho, že se nedokážeme prosadit, že nebudeme dost oblíbení, že s námi nebude chtít nikdo chodit… Úzkost je normální a docela užitečná. Je jenom otázka, kolik úzkosti je ještě v pořádku a kdy už je toho trochu moc a obrací se to proti nám.


Existuje něco jako zdravá míra úzkosti?


To je dobrá otázka a zároveň otázka, na kterou se těžko jednoznačně odpovídá. Zdravá míra úzkosti je taková, která plní to, co jsem zmínila před chvílí – chrání nás před nebezpečím, kterému bychom se vystavili, kdybychom byli nadmíru bezstarostní a nepozorní. Uvědomím si, že mám z něčeho nedobrý pocit, že cítím úzkost, aniž bych věděla proč vlastně, a to mě přinutí se na chvíli zastavit a zamyslet se, co se to děje. Když je ale úzkosti příliš, když to, jak se cítíme, neodpovídá realitě, ve které žijeme, je to problém. Přehnaná úzkostnost nám už neslouží jako svého druhu kompas. Už se se podle své úzkosti nemůžeme orientovat. Zaplavuje nás jakoby bez příčiny. Náš mozek se chová, jako bychom byli trvale ve stavu největšího ohrožení, jako bychom měli začít bojovat o život. Naše tělo na to reaguje přípravou na boj, jsme napjatí, předráždění, neustále v pohotovosti. I když není úzkost tak silná, abychom propadli třeba záchvatu paniky, dostali panickou ataku, stejně jsme nakonec úplně vyčerpaní. Příliš velká míra úzkosti nás paralyzuje.


Úzkost může nabýt podoby skutečného onemocnění, a to už není něco, o čem se žertuje. A bohužel se to týká i dětí, jen se to u těch menších projevuje jinak než u dospělých, a proto někdy dlouho trvá, než si okolí všimne, že s dítětem není něco v pořádku, a než si případně uvědomí, že je to docela vážné. U malých dětí se dá jen těžko rozlišit, že za pláčem a stažením se do sebe je zrovna úzkost. Dítě nám to samo neřekne, protože „úzkost“ je dost abstraktní pojem. Strach z něčeho konkrétního je docela srozumitelný nám i dítěti. Ale ten svíravý, nepopsatelný pocit na hrudníku? To je, jak jsem už řekla, obtížné rozpoznat i pro spoustu dospělých.


U dětí se úzkost projevuje strachem z odloučení, který může dítě trápit i dávno potom, co opustilo školku, a někdy také strachem z toho, že se něco strašného stane někomu z blízkých lidí a dítě už jej nikdy neuvidí. Není tu řeč o vývojově podmíněném strachu z cizích lidí, který s věkem zmizí sám od sebe. Takové dítě potom rodiče přivedou s tím, že odmítá chodit do školy, že pláče, když má strávit víkend u babičky, neustále se potřebuje ujišťovat, že jsou všichni jeho blízcí v pořádku. Někdy ani nechce odejít z bytu, škola v přírodě je neuvěřitelným zdrojem stresu… Jedna desetiletá školačka například kvůli své úzkosti nemohla jezdit na prázdniny, protože stále plakala, nejedla, stahovala se do sebe… Rodiče se to pokoušeli vyřešit „tvrdou rukou“ a nechtěli se nechat „vydírat“ dítětem. My jsme také jezdili na tábor, a zvládli jsme to, tak ať se děvče také otrká. Co tě nezabije, to tě posílí… Nezabilo ji to, začala se ale sebepoškozovat, řezala si nohy a ruce do krve vším, co našla, aby úzkost nějak ovládla. I takovou tvář může mít velká úzkost, a není to nijak krásný pohled.


I děti mohou trpět panickou poruchou, mohou mít nekontrolovatelné záchvaty strachu, kdy jen pláčou, křičí, třesou se, aniž by byl vyděšenému okolí jasný důvod. S panickou poruchou se setkáváme častěji u dětí v pubertě, u těch mladších spíš v souvislosti se strachem z odloučení.


Mohou mít nějakou specifickou fobii, třeba z odběru krve, z očkování, z nějakého zvířete – z pavouků nebo hadů, ale setkala jsem se i s dítětem, které mělo skutečnou fobii z holubů. A to ve městě, kde potkáte hejno holubů na každém náměstí, nebylo vůbec jednoduché…


Jak poznáme, že dítě je úzkostné až moc?


Když vidíme, že ho jeho strach omezuje v normálním životě. Když nám připadá nešťastné, když vidíme, že se trápí, že by rádo třeba mezi děti, ale neodvažuje se k nim přiblížit nebo se zapojit do hry. Každý máme svou představu o tom, co je „normální“ míra úzkosti, trochu někde jinde, takže to, co je pro jednoho rodiče ještě úplně normální projev nejistoty a vůbec ho to u dítěte nezarazí, může být v jiné rodině už dávno důvodem ke znepokojení. Citlivý a opatrný chlapeček v rodině ostřílených skautů bude považovaný za úzkostného s větší pravděpodobností než stejný chlapeček v rodině citlivých a před světem opatrných rodičů. Přesto je ale dítě, které kvůli úzkosti nemůže žít jako ostatní, nápadné a mělo by se mu dostat pomoci.


S čím může úzkost souviset? Hraje zde roli genetika?


Úzkost je nevyčerpatelné téma výzkumů a dá se k ní přistupovat z tolika úhlů pohledu, kolik je psychologických a psychoterapeutických škol. Samozřejmě nás napadne, že úzkost může pramenit z nějakých zážitků, které jsme prožili, z traumat, která jsme si odnesli a nezpracovali je. Nejjednodušší je ta první varianta: bojíme se psů, protože na nás kdysi sousedův vlčák vybafnul za plotem. S tím se dá docela snadno zacházet. Ale i děti mohou trpět posttraumatickým stresovým syndromem, mohou zažít situaci, na jejíž zvládnutí neměly kapacitu. Pak je pomoc samozřejmě složitější. Odloučení od maminky, třeba i jen krátké, tedy z našeho pohledu. Hospitalizace, nehoda… A pak jsou tu samozřejmě i vlivy dědičnosti. Není náhoda, že děti rodičů, kteří sami mají sklony k úzkosti nebo depresi, mívají toto trápení častěji. A hodně se mluví i o přenosu traumatu mezi generacemi, který probíhá na trochu jiném principu, než si představujeme pod „klasickou“ dědičností, ale přesto je to něco, co dědíme po předcích.  Takže ano, i genetické predispozice mohou hrát roli.


Někdy se mluví o zúzkostňujících dospělých. Na tento termín jsem malinko alergická, rodiče přece za úzkost svého dítěte nemohou, nechtějí, aby se bálo. Jak to je? 


Zúzkostňující rodiče… to v sobě implicitně nese obvinění, že rodiče nějak „můžou“ za to, že jejich dítě je úzkostné. Ani já nemám tahle zjednodušující a rádoby jednoduchá vysvětlení ráda, protože nakonec nikomu moc nepomohou. Vzpomínám si na jeden dávný příběh z praxe, kdy mě oslovila maminka pětiletého chlapce, který trpěl úzkostí. Odmalička to byl chlapeček spíš ustrašený než do světa, dlouho mu trvalo, než navázal kontakt s dětmi na hřišti, bál se psů, kočky a dokonce i morčete na návštěvě u známých. Pořád se držel maminky a jako batole po ní doslova šplhal, kdykoliv ho něco znepokojilo. Když měl zůstat doma se slečnou na hlídání, kterou už znal z hřiště, musela se maminka vrátit od zubaře, protože hrozilo, že se ukřičí. Časem odmítal odejít z domu, zoufale se chytal všeho, co bylo na dosah, dveří, stolu…  Když byl ve stresu, zvracel. O návštěvě školky nemohla být řeč, i když si to rodiče přáli.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová