Klid bytí

Zastavit se a jenom být. Na jedné straně sen všech tvrdě pracujících naplňujících nekonečnou osmihodinovou směnu pěti dnů v týdnu, i těch na volné noze, jejichž odbavování pracovních závazků nemá konce, na straně druhé mnohdy postrach nevědomých obsahů, které čekají na svou chvíli – právě na ten čas zastavení, kdy bude prostor k tomu, aby o sobě daly vědět, aby vypluly na povrch. To abychom si je mohli zvědomit, zprocesovat, nechat jít – je třeba s nimi jakkoli naložit, jen jim dát prostor se projevit. 

Mnoho z nás si nalinkovalo život od rána do večera a od večera do rána, a tak se úspěšně udržujeme v aktivním modu bytí. Jenže co když nikdy nekončící zaneprázdněnost neumožňuje prožívat realitu z hlubšího místa? A je to vůbec možné? Kde takové místo hledat? Jak se k němu dostat? 

Možná to také znáte: člověk téměř vypustí duši, aby včas doběhl na vlak či nasedl do letadla, a ve chvíli, kdy se dopravní kolos dá do pohybu, začnou se pohybovat i emoce, které do té doby prostě nedostaly prostor. A tak jsem mnoho let prožívala nepochopitelné návaly pláče, kdykoli jsem nastoupila do letadla, protože to bylo jediné místo, kdy jsem se opravdu zastavila a zhluboka nadechla. Přitom jsem ale moc nerozuměla tomu, proč se to děje. Zpětně vidím, jak rychle jsem prolétala životem, a tak když jsem nasedla do letadla, kde jsem mohla tuto metaforu fyzicky naplnit, paradoxně to byla tato chvíle zastavení, kdy došlo k projevení emocí, na něž prostě nezbyl čas. 

Kde jsi, když tu nejsi? 

Známé dílo psychedelického pionýra Rama Dasse, vlastním jménem Richarda Alperta, jednoho z průkopníků výzkumu psychedelik na Harvardově univerzitě, hlásá jasně: „Buď tady a teď!“ Životní cesta tohoto bohémského profesora nabrala nečekaný směr, když v Indii potkal gurua, který se ho tak bytostně dotkl, že Ram Dass zcela otočil své směřování – od změněných stavů vědomí k přítomnosti. Co to ale znamená „být tady a teď“? 

Bytí v přítomnosti se může zdát tak trochu jako prázdný čas – je to skoro nicnedělání, a přitom je to jedna z nejnáročnějších činností, které můžeme chtít kultivovat. Může to totiž znamenat rozšiřovat svou schopnost uvědomování si toho, co se děje jak uvnitř nás, tak kolem nás. 

Stalo se vám někdy, že jste zaslechli symfonii, kterou příroda neustále skládá? Lze ji slyšet, jen když se člověk zastaví, ztiší – zevnitř i zvenku. Někdy se totiž může stát, že vítr rozehraje sonátu – opře se do korun stromů – a lehký beat pak prostoupí okolím. Anebo píseň ptáků, která se najednou sladí s okolím v jeden orchestr. Je možné, že hrála vždycky, ale my jsme ji prostě jen neslyšeli? 

Ve chvíli, kdy se zastavíme a začneme naslouchat, zjistíme, že k nám existence neustále promlouvá, odpovídá na niterné otázky, učí nás anebo prostě pěje píseň svého bytí. Otázkou je, zda jsme dostatečně přítomní, abychom si toho mohli být vědomi. 

V průběhu let jsem se naučila vést dialogy sama se sebou, já s univerzem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem položila otázku a odpověď přišla ve formě úryvku rozhovoru někoho neznámého, kolemjdoucího na ulici, dotkl se mě nějaký slogan na billboardu nebo se poselství skrývalo v odpovědi na něco zcela jiného. Jindy byla zpráva ukryta v pozorované situaci, prožitku nějakého elementárního úkazu (například déšť a světlo – prší a my si toho nemusíme vůbec být vědomi) nebo třeba jen v náhodném úryvku z knihy. 

Uvědomění, že se mnou okolí neustále komunikuje, bych položila na hranici úžasu a hořkosti. Úžasu z toho, jak nekonečně fascinující a moudré je stvoření, hořkosti z toho, že je tak jednoduché tady nebýt, nedávat pozor, nevnímat a jemné ševelení existence vůbec nezachytit. A z toho vyvěrá taková lehce poetická otázka, kterou si často kladu: „Kde jsi, když tu nejsi?“