Dítě je tajemství

Učíš v Montessori školce, a když vyprávíš o tom, co se u vás ve třídě děje, cítím z tebe především velkou úctu k dětem. Pokaždé mě napadne, že takový respektující postoj, který staví do popředí dítě a určitou tajemnost a vzácnost jeho dosud nerozvinutého lidství, nám dospělým otevírá nové perspektivy. Co tě napadne, když se v tomto kontextu řekne „volný čas“?  

Především to, že volný čas by měl být skutečně volný v tom smyslu, že by měl člověku umožňovat, aby dělal to, co vnitřně opravdu chce a potřebuje. U Montessori předškoláků to ovšem platí pro čas obecně. Požadavek vnitřní pravdivosti ohledně toho, co dělají, se tu vztahuje na každou hodinu každého dne... Dospělí mají někdy dojem, že dětství jako takové – a mluvím teď především o tom věku tří až šesti let – sestává vlastně jen z volna, a že je tedy nutné ho aktivně naplňovat a utvářet. Nabydou přesvědčení, že je potřeba dítě někam směrovat, cíleně ho rozvíjet. O takový rozvoj se pak snaží „volnočasovými“ aktivitami. Některé děti po školce navštěvují i čtyři kroužky týdně. Chodí na gymnastiku, na výtvarku, do hudebky a rodiče čekají, kde se dítě „chytne“. Domnívají se, že jedině když jejich potomek podléhá řízené činnosti s nějakým cílem, rozvíjí se. Montessori pedagogika má opačný názor. Nejvíc věcí se podle ní děje ve chvíli, kdy má dítě opravdu svobodu: dostane prostor, v němž se může napojit samo na sebe a nikdo mu jeho čas přehnaně neorganizuje. 

Může následovat svůj vnitřní hlas.  

Ano. Maria Montessori byla toho názoru, že každé dítě se rodí s touhou naplnit svůj potenciál. Tato tendence je mu vrozená, přichází s ní na svět. A je s tímto svým potenciálem v kontaktu. My dospělí řízenými aktivitami a vlastním úsilím tento potenciál v dítěti objevit přispíváme k tomu, že dítě se od sebe postupně odpojuje. Očekává naplnění všech svých potřeb zvnějšku, případně se v rámci plnění úkolů soustředí na uspokojování okolí (rodičů, učitelů a dalších autorit). Začne spoléhat na vnější doporučení a přestane svůj vnitřní hlas vnímat.

Rodiče mají někdy pocit, že kdyby své děti takto aktivně nerozvíjeli, selhali by. 

V centru pozornosti je pak vlastně ten dospělý. Ale v Montessori přístupu je ve středu dění dítě. Rodič nemůže vědět, jaký potenciál si dítě na svět přineslo, jaké je jeho „pravé já“. Dítě svým rodičům „nepatří“, ono patří samo sobě a Životu, který je větší než to dítě i než jeho rodiče. A Život do toho dítěte vložil informaci o tom, kým to dítě je a kým se má stát. Jenže pro nás dospělé je těžké tomu věřit, protože tomu nevěříme ani sami u sebe. Se svým vnitřním hlasem dávno nejsme v kontaktu, ztratili jsme důvěru v Život. A tak si své místo na slunci vybojováváme až příliš bolestně, sebehodnotu odvozujeme od výkonu, sytíme se poctami z vnějšího prostředí, a dokonce i z volného času děláme výkonnostní disciplínu. Potřebujeme, aby naše volno mělo nějaký výstup, výsledek, abychom ho mohli vyhodnotit jako efektivní. Podobný postoj pak aplikujeme vůči svým dětem. 

Dítě je přitom – právě i podle Marie Montessori – jakýmsi tajemstvím. Nevlastníme ho, ačkoli jsme ho přivedli na svět. Můžeme ho respektovat a obdivovat jako něco neznámého a krásného, co se samo rozvíjí tak, jak má. Nemusíme se přetrhnout, abychom to „zařídili“. Můžeme tomu procesu důvěřovat a ustoupit do pozadí. 

Zároveň je ale potřeba vytvořit pro dítě bezpečné a vhodné prostředí, aby ke kultivaci svého potenciálu mělo správné podmínky. Skutečná volnost a svoboda, o níž mluvíš, se neděje tím, že ho necháme napospas osudu a nebudeme se mu věnovat. 

V Montessori je připravené prostředí, základ. To je důležité zdůraznit. Nemluvím o volnosti v tom smyslu, že dítě nemá žádné hranice ani pravidla, nasměrování ani omezení. Nenechávám ho bez pozornosti ani bez kontaktu. Musím mu vybudovat bezpečný prostor, v jehož rámci může svou jedinečnost v klidu rozvíjet. Láskyplný rodič, učitel nebo pečovatel je vnímavě přítomen a v prostoru školky nebo rodiny nabízí dítěti chráněné zázemí.  

Jde o volnou činnost s využitím vhodných podnětů, které dospělý dítěti pečlivě nachystá, ale v určitém momentu ho už „nechá být“. Dítě je v bezpečí, nic ho zbytečně neohrožuje a zároveň má přístup ke zmíněným podnětům. Může svou volnost opravdu prožít a uplatnit vedení svého vnitřního hlasu. Samo si vybírá, co chce v tomto připraveném prostoru dělat. Je také vypozorováno, že je vhodné ho u činnosti nechat delší dobu, ideálně alespoň tři hodiny. Dítě si tento „pracovní blok“ samo rozčleňuje podle svých potřeb. Napřed se věnuje nějaké činnosti, kterou si zvolilo, pak se jde napít – ne na povel, ale když má žízeň –, sní si svačinu, dojde si na záchod. Nedotazuje se, jestli si má obléct mikinu, protože ví, že si ji může obléct kdykoli, když ucítí, že je mu zima. A tak dál. 

V Montessori prostředí je obecně kladen důraz na všestrannost, aby se dítě mohlo věnovat co nejširší paletě činností a postupně tak přicházelo na to, co je mu vlastní. Začíná se aktivitami praktického života. Děti se učí umývat si ruce, zavazovat si tkaničky, připravovat si svačinu, pečovat o prostředí kolem sebe, o rostliny, případně o drobného mazlíčka. Vaří, perou, uklízí. Smirkují a řežou dřevo, zatloukají hřebíky, šijí. Navazující oblastí je smyslová výchova, protože podle Marie Montessori je dítě „smyslový průzkumník“. Právě tady se používá mnoho typických a známých Montessori pomůcek, jako je růžová věž nebo hnědé schody. Nechybí samozřejmě ani koutek výtvarný a hudební. Také jazyk a matematika mají své místo. Mnohé děti tak odcházejí do školy a plynně čtou, sčítají a odčítají nebo násobí. 

Nejde tedy jen o vzdělávání, jde o to, aby se dítě zorientovalo ve světě a cítilo se v něm dobře. Aby se umělo obsloužit, zvládalo základní životní výzvy přiměřeně svému věku. 

Znovu ale zdůrazňuji, že to není tak, že by se dítě v daném prostoru pohybovalo zcela bez pomoci. Je to jemná rovnováha. Učitelka nebo učitel, v Montessori nazývaný průvodce, hraje roli vnímavého pozorovatele, který ze zkušenosti umí odhadnout, jaká aktivita by mohla dítěti například ublížit nebo jaká pomůcka mu zatím v ničem neposlouží. Malé dítě bez předchozích zkušeností nemůže hned řezat dřevo pilou. Nedoporučím mu ani obrovskou „milionovou krychli“ k rozvoji matematických dovedností, když zatím počítá jen do pěti. Napadne mě ale, že pokud po krychli sáhlo, možná touží pohybovat rozměrnými předměty. Nabídnu mu tedy, že může přenášet stolky při přípravě třídy na oběd. A pozoruji, zda je to „to pravé“.