Charismatický je ten, kdo v nás věří

Krátce po revoluci jsem studoval učitelství angličtiny a na škole jsem potkal dva výrazné muže, jimž říkejme třeba Mike a Mr. Smith, protože podobně se nechávali oslovovat svými studenty. Mike nás učil, jak učit. Se studenty se stýkal i mimo hodiny a ukazoval nám, že učitel nemusí být nepřítel, z jehož moci se student snaží vyvléct. Když nás naši předchozí pedagogové učili anglicky, používali při tom takzvanou gramaticko-překladovou metodu. Mike nám představil komunikační přístup. Vzpomínám na chvíli, kdy jsme navštívili jednu základní školu. Mike se začal bavit s desetiletou dívkou, ona se styděla a nevěděla, co říct. Mike si zul botu, položil ji před dívku na školní lavici a mluvil s ní o tom, co udělal. Dívka byla vyvedená z konceptu a snažila se vysoukat ze sebe smysluplnou reakci. Tehdy mi začalo být zcela jasné, že učit jazyk se dá nikoli pomocí biflování slovíček a gramatických pravidel, ale prostě tím, že v reálné situaci komunikujeme o tom, co se právě děje, a že si s tím musíme poradit. Mike byl velmi neformální, ale to, co hlásal, sám žil. Uměl být i důsledný, jako když jednou chtěl, abychom určitou aktivitu iniciovali sami, a udělal to tak, že si sedl a mnoho minut se díval, mlčel a čekal, až někomu dojde trpělivost a pustí se do práce.  

Mr. Smith nás učil literaturu, psaní a rétoriku. Na Mikea se díval nepříznivě už proto, že Mike chodil s jednou studentkou, což bylo zajisté poněkud kontroverzní, tehdy ovšem nikoli zakázané. Celkově byly metody Mr. Smithe úplně jiné, vždyť také dříve učil na vojenské škole. On byl ten, kdo určuje, co je správně. Vedli jsme si deník o povinné četbě a na konci každé eseje jsme mu ohledně přečteného museli položit tři otázky, na které následně odpovídal. Když jsem jednou v deníku s něčím z jisté povídky nesouhlasil, napsal mi, že toho nevím dost, abych si mohl dovolit takovou reakci. 

Mike byl spíš kamarád, jeden z nás, ale zároveň někdo, kdo ví, co dělá. Mr. Smith také věděl, co dělá, avšak neváhal to prosadit silou a bylo mu jedno, jestli se to někomu líbí. A mimochodem, Mike se skvěle naučil česky, zato Mr. Smith sotva pár slov. 

Naučil mě Mike více než Mr. Smith? Nemyslím. Každý mi totiž předal něco jiného. Měl jsem je oba stejně rád? To rozhodně ne. Je to u učitele potřeba? To nevím, ale Mikea jsem poslouchal dobrovolně a s potěšením. Myslím, že měl s výukou méně práce, protože se mu lépe podařilo zapálit více studentů pro to, aby se anglicky učili z vlastní vůle, a často třeba i mimo školu, když s Mikem večer „pařili“. Zatímco Mr. Smith pro mě zůstal oním nepřítelem, z jehož moci se student snaží vyvléct, Mikea jsem přirozeně obdivoval, i když jsem o tom tehdy tak nepřemýšlel.  

Autoritativní neznamená autoritářský

Americká vývojová psycholožka Diana Baumrind přišla v polovině šedesátých let minulého století s teorií o třech základních výchovných stylech. Autoritativní styl se vyznačuje vysokými nároky, ale i vysokou mírou podpory. Rodiče jsou pevní, ovšem nikoli rigidní. Dávají hranice, nepovolí vše, avšak zároveň jsou citliví k dětským potřebám. Autoritářský styl se také projevuje vysokými nároky, ale míra podpory je nízká. Rodič je přísný, přikazuje, vyžaduje poslušnost a nebere ohled na názory dítěte. Liberální styl je typický nízkými nároky a vysokou mírou podpory, rodič funguje spíše jako kamarád, což mívá za následek „rozmazlené“ děti. Ve všech případech se autorita rodiče projevuje různým způsobem, což je patrné už z podobnosti označení prvních dvou stylů. Je však zjevné, že ne každá forma autority je stejně dobrá – a Diana Baumrind preferuje styl autoritativní.