V zajetí všedního šílenství

Jaké je vaše profesní zaměření? 

Léčení, výuka a veřejný aktivismus – tak bych mohl shrnout své působení dětského psychiatra praktikujícího výhradně ve veřejném zdravotním systému. 

Pracuji na předměstí Paříže, částečně v ambulantní praxi, ale převážně s dětmi s psychickými následky těžkého zanedbávání a týrání, které dnes vyrůstají v pěstounských rodinách našeho týmu. Úředně jde o hospitalizaci, avšak děti žijí v rodinném prostředí. Zkušenosti z této klinické oblasti pak s kolegy předáváme v semináři dětské psychiatrie na Univerzitě Paris-Cité, při supervizi týmů v oblasti ochrany dětí, při jednání s politiky a podobně. 

V čem je pro vás důležitý fakt, že pracujete ve veřejném zdravotním systému?

Zvolit si veřejný sektor bylo ve Francii devadesátých let prestižní, neboť práce v něm byla velmi kvalitní, i když náročná a méně placená. Úkolem veřejné psychiatrie je poskytovat péči pacientům s jakoukoli závažností psychických problémů, bez selekce existující v soukromých klinikách a ordinacích. V té době jí k tomu stát dával prostředky. Dnes je tato oblast vážně zanedbaná, což vede množství zdravotníků, pacientů a jejich rodin k aktivnímu zapojení do různých iniciativ ve snaze ovlivňovat rozhodnutí vlády a parlamentu. 

Zde už se dostáváme k vašemu aktivismu. Můžete ho popsat blíže? 

V první dekádě našeho století pobouřil francouzskou psychiatrii prezident Nicolas Sarkozy, když při vůbec první návštěvě francouzského prezidenta v psychiatrické nemocnici deklaroval návrat k politice „bezpečnostní“ ústavní psychiatrie (posílení ochranných zdí léčeben, uzavřené pokoje, nucená ambulantní léčba s možným policejním zásahem a tak dál). Vyprovokoval mnoho reakcí a mimo jiné zrod kolektivu zdravotníků, pacientů a jejich rodin – Collectif des 39 –, který obhajoval „humánní“ psychiatrii, jež zde prosperovala od konce druhé světové války. Zúčastnil jsem se prvního veřejného mítinku kolektivu a už jsem v něm zůstal. 

Před osmi lety jsme se zapojili do hnutí Jaro psychiatrie (Printemps de la psychiatrie), jehož manifest podepsalo množství profesních sdružení a odborů, politických stran a stovky jednotlivců. Vydáváme tiskové zprávy, pořádáme mítinky, setkáváme se s politiky a parlamentními zastupiteli. Nyní jsme například pozvaní před parlamentní komisi pro revizi financování psychiatrie.

A to se zde blíže nezmiňuji o klasickém odborném působení třeba při přípravě nových zákonů týkajících se péče o děti a jejich ochrany.

Martin Pavelka je dětský psychiatr a psychoterapeut. Žije ve Francii od roku 1989 (politický azyl). Lékařský diplom získal v Československu, ale psychiatrii a dětskou psychiatrii vystudoval v Paříži. Pracuje ve specializované nemocnici EPS-BD v Etampes. Zabývá se i supervizní praxí a je externím vyučujícím na Univerzitě Paris-Cité. Zapojil se do revizního týmu francouzské psychopatologické a vývojové klasifikace duševních poruch dětí a dospívajících R-2020.

Angažujete se také v tématu takzvaných neurovývojových poruch. Co znamená tento termín? 

Ano, přímo se to týká mých ambulantních pacientů. Neurovývojové poruchy (NVP) je nová metakategorie psychických poruch, která vstoupila do hlavních klasifikací nemocí v letech 2013 (DSM-5) a 2022 (MKN-11). Sdružuje mnoho rozdílných potíží, od poruch autistického spektra přes mentální retardace, hyperkineze a poruchy pozornosti, opožděný vývoj řeči, poruchy učení (dyslexie, dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie), psychomotorické poruchy až po tiky. Jinak řečeno, nikdo netrpí NVP, ale má jednu z diagnóz, které tato kategorie zastřešuje. V praxi se ovšem zkratkově říká, že pacient trpí neurovývojovou poruchou.