Co čte Josef Zeman.

Nedávno jsem se zájmem přečetl útlou knížku Elisabeth Badinterové Tudy cesta nevede (Karolinum 2004). Text dává nahlédnout do myšlení i u nás citované francouzské socioložky a dokumentuje inspirujícím způsobem složitostproblematiky genderu, rodiny a rodičovství. Feministická literatura mě přitahuje svojí rozkošatělostí a pestrostí. Připadá mi jako tropický prales s jeho marnotratnou pestrostí tvarů, ale i existencí skrytých nebezpečí ajedovatých bylin. Např. Revoluce v básnické řeči od J. Kristevy (Jazyk lásky. One Woman Press, 2004) nebo Manifest kyborgů od D. Harawayové (Sociální studia 7. MU, 2002) jsou texty nenapodobitelně jiné, jsou pro mě oknem dostále fascinujícího pralesa názorů. Tropický prales je na jedné straně spíše neužitečný, na druhé straně naprosto nenahraditelný rezervoár biodiversity. Když se pokusil Pavel Barša (Panství člověka a touha ženy, Slon, 2002)tento prales zpřístupnit, proklestil v něm cesty utříděných názorů. Badinterová se mu do nich nevešla. Při tom jí L. Rabušic (Kde ty všechny děti jsou? Slon, 2002) cituje jako představitelku toho okruhu feministek, kterépopírají instinktivní základ mateřského chování. Zdá se, že Badinterová je ve své knížce nešťastná z třetí vlny feminismu ne pro její cíle, ale pro její problematickou argumentaci, kterou naznačuje v podtitulu knihy: Slabéženy, nebezpeční muži a jiné omyly radikálního feminismu. V této části feministkám nic nedaruje, kritika vůči nim však končí na str. 119 větou, kterou považuji za pozoruhodnou:"Hlavní motivací všech směrů feminismu bezrozdílu je rovnost pohlaví, nikoli zlepšení vztahů mezi muži a ženami."Z kontextu vyplývá, že to autorka vnímá negativně. Co by přispělo ke zlepšení vztahů, se dovídáme dále (str. 131):"To, že se z biologickéodlišnosti činí nejvyšší kritérium kategorizace, nutí vnímat lidské bytosti ve vzájemném protikladu."Dále autorka protestuje např. proti tomu, že"mateřství je ženiným osudem, zatímco otcovství je mužovouvolbou"(str. 132). Aby i mateřství mohlo být volbou, opakuje Badinterová svoji dříve vyslovenou tezi, že"mateřský instinkt"nemůže být biologicky podmíněn, když se v minulosti např. pařížské matky mateřskynechovaly, v důsledku čehož děti ve velkém počtu umíraly (str. 60). Rozpaky budí i pasáž, která obviňuje Světovou zdravotnickou organizaci z nátlaku na matky, aby kojily, protože to omezuje svobodu volby ženy. Záludnost tohotoodsouzeníhodného nátlaku (str. 139) spočívá v tom, že hromadí důkazy o prospěšnosti kojení (autorka je cituje) a tím"přebírá kontrolu nad matkami". Jedna oceňující myšlenka však v závěrečné kapitole přece jen jealespoň naznačena."Otcovská dovolená", což je ve Francii čtrnáctidenní nárok na volno pro otce při narození dítěte,"symbolickým způsobem vyjadřuje, že sladění osobního života s rodinným není pouze věcímatky"(str. 144). Fascinující prales názorů. Znalci francouzských reálií však tvrdí, že tento text působí ve Francii zcela odlišně než u nás. To nutí k přemýšlení!