Online archiv

Oldřich ČálekPraha, Triton 2004. 557 s.Oldřich Čálek se pokusil podat pohled na filozofickou problematiku, v níž je daseinsanalýza zakořeněna. Souborně proto pojednává o otázkách existenciální antropologie tak, jak byla vypracována Heideggerem. Daseinsanalýza jekoncipována jako existenciální antropologie.O postupu psychoterapie hovoří autor jako o cestě. Tou pak rozumí"terapeutovu oslovitelnost pro životní, existciální příběh druhého člověka". Vytyčuje cíl životní cesty člověka:"nalezení autentické životnícesty a svobody, chápané jako odpovědné volby uvnitř životních možností". Psychoterapeut je podle tohoto pojetí pouze průvodce, tedy někdo, kdo se vyzná v ,krajině lidství', v lidských možnostech. Důraz je při tom položenna porozumění. V pozadí je představa, že lidský život je natolik srostlý s porozuměním (smyslem), že jiný nežli takto vytýčený přístup k člověku není přiměřený.Důraz je kladen na"mnohovrstevnou naladěnost člověka (určitou obdobu motivačního zaměření či nasměrování) a na jeho otevřenost, na jeho schopnost postřehovat významnost pokud možno všeho, s čím se setkává. Nad tímvším však dominuje pojetí základní motivace života člověka jako bytosti, která má možnost být sama sebou. Tam, kde se jí to daří, kde skutečně je člověk sám sebou, tam je možno hovořit jednak o naplnění života smyslem, jednak odosažení stavu plného duševního zdraví. Čteme zde, že"možnost svobodného rozhodování je měřítkem duševního zdraví". Tím je zároveň nasměrován i úkol výchovy svobodného a zralého člověka, který je sám sebou.Úkol hermeneuticky orientované daseinsanalytické psychoterapie vidí autor v pomoci člověku"hledat a nalézat jeho vlastní životní smysl či poslání". Psychoterapeut mu může pomoci, aby si tento svůj vlastníživotní smysl a své životní poslání ujasňoval a lépe (plněji) pochopil, co to obnáší. Daří-li se to pacientovi, dochází k jevu naplnění, to jest uspokojení ze správného zaměření života v teorii i praxi a spění k vytčenémuosobnímu cíli.Pozoruhodný je autorův apel, který říká, že:"psychoterapie není záležitost především technická, ale etická"a má dát pacientovi příležitost, aby se přestavělo jeho porozumění a byl mu umožněn rozvoj ke svobodnévolbě. Na rozdíl od ,ducha techniky' (i psychoterapeutické), který mnohdy znamená něco vymáhat a něco si vynucovat, klade autor důraz na to, pacientovi pomáhat.Cílem psychoterapeutického působení je pomoci pacientovi v tom, aby"měl vlastní existenciální pohyb a cestu", aby žil tak,"aby to odpovídalo jeho možnosti být sám sebou".Psychoterapeutická skupina je podle autora specificky laděnou oblastí spolulidské otevřenosti, jejímž pastýřem či správcem je psychoterapeut. Pro to, jak s touto skupinou terapeuticky pracovat, podává autor řadu vodítek.Velká pozornost je věnována problematice tělesnosti a psychosomatiky, pojetí nemoci a psychosomatického onemocnění.

Vladimíra Spilková (ed.) a kol.Praha, Portál 2005. 313s.Monografie autorského kolektivu vedeného docentkou Spilkovou mapuje dominantní trendy ve vývoji českého (nejen) primárního vzdělávání v polistopadovém období, popisuje změny akcentů, k nimž došlo v souvislosti s potřebouhumanizace školství, a reflektuje pedagogická a psychologická východiska těchto změn.Čtrnáct kapitol knihy je rozděleno do čtyř tematických částí. V úvodní části jsou analyzovány vnější, zejména společenské a politické podmínky, jejichž vývoj měl na proměny školního vzdělávání významný vliv. Těžištěnicméně spočívá v charakteristice vůdčích idejí vnitřní reformy školy, ústících do didaktické koncepce na dítě orientovaného vyučování. Z psychodidaktického hlediska jde o kapitolu nejvýznamnější. Doc. Spilková v nícharakterizuje principy poznávání, které spojuje s doposud převažující podobou výuky ve školách, a principy příznačné pro novou, humanistickou koncepci. Za dominantní mechanismus poznávání v tradičně pojímaném vyučovánípovažuje transmisi, opírající se o elementovou, asociační psychologii. Podstata vyučování v tomto modelu spočívá v procesu apercepce - osvojování nových představ na základě představ dříve získaných, a to při respektováníasociačních zákonů (zákona podobnosti, protikladnosti, prostorového dotyku a časového dotyku).Nové pojetí vyučování je z hlediska povahy poznávacích procesů označováno jako konstruktivistické - tedy pojímající lidské poznání jako konstruování vlastního chápání světa na základě reflexe osobních zkušeností. Ve školek tomu pak dochází řízeně, v interakci s učitelem a spolužáky (auto-socio-konstrukce). Tato koncepce vyžaduje významně jinou metodickou výbavu učitele a v důsledku podstatně mění jeho roli ve vzdělávacím procesu.Za problematický rys této části pokládám její vyhraněnost, ostrou polarizaci obou přístupů, která přirozeně vede k jistým nepřesnostem a zjednodušeným generalizacím. Například ztotožnění pojmů transmisivní, tradiční aherbartovské pojetí vyučování, navíc s jednoznačně pejorativním nádechem, pokládám minimálně za sporné.Otázkami vnitřní reformy školy se zabývá také druhá kapitola, její zaměření ovšem není primárně gnozeologické. V centru pozornosti stojí změny v pojetí cílů a obsahu vzdělávání, sociální klima třídy, metody, strategie,způsoby hodnocení a podobně.V rozsáhlé třetí části jsou analyzovány proměny primárního vzdělávání ve vybraných vzdělávacích oblastech. Podílela se na ní celá řada autorů odborně garantujících všechny obsahové prvky primárního vzdělávání, kroměvýchov, které jsou souhrnně (a pro mě dost nepochopitelně) reprezentovány okrajovou dramatickou výchovou.Poslední část knihy přináší reflexi alternativních a inovativních přístupů ke vzdělávání v ČR po roce 1989 a je bohužel poznamenána nekritickým vztahem autorů (například K. Rýdl) k těmto koncepcím. Poslední dvě kapitoly sevěnují specifickým programům"Škola podporující zdraví"a"Začít spolu".

Nedávno jsem se zájmem přečetl útlou knížku Elisabeth Badinterové Tudy cesta nevede (Karolinum 2004). Text dává nahlédnout do myšlení i u nás citované francouzské socioložky a dokumentuje inspirujícím způsobem složitostproblematiky genderu, rodiny a rodičovství. Feministická literatura mě přitahuje svojí rozkošatělostí a pestrostí. Připadá mi jako tropický prales s jeho marnotratnou pestrostí tvarů, ale i existencí skrytých nebezpečí ajedovatých bylin. Např. Revoluce v básnické řeči od J. Kristevy (Jazyk lásky. One Woman Press, 2004) nebo Manifest kyborgů od D. Harawayové (Sociální studia 7. MU, 2002) jsou texty nenapodobitelně jiné, jsou pro mě oknem dostále fascinujícího pralesa názorů. Tropický prales je na jedné straně spíše neužitečný, na druhé straně naprosto nenahraditelný rezervoár biodiversity. Když se pokusil Pavel Barša (Panství člověka a touha ženy, Slon, 2002)tento prales zpřístupnit, proklestil v něm cesty utříděných názorů. Badinterová se mu do nich nevešla. Při tom jí L. Rabušic (Kde ty všechny děti jsou? Slon, 2002) cituje jako představitelku toho okruhu feministek, kterépopírají instinktivní základ mateřského chování. Zdá se, že Badinterová je ve své knížce nešťastná z třetí vlny feminismu ne pro její cíle, ale pro její problematickou argumentaci, kterou naznačuje v podtitulu knihy: Slabéženy, nebezpeční muži a jiné omyly radikálního feminismu. V této části feministkám nic nedaruje, kritika vůči nim však končí na str. 119 větou, kterou považuji za pozoruhodnou:"Hlavní motivací všech směrů feminismu bezrozdílu je rovnost pohlaví, nikoli zlepšení vztahů mezi muži a ženami."Z kontextu vyplývá, že to autorka vnímá negativně. Co by přispělo ke zlepšení vztahů, se dovídáme dále (str. 131):"To, že se z biologickéodlišnosti činí nejvyšší kritérium kategorizace, nutí vnímat lidské bytosti ve vzájemném protikladu."Dále autorka protestuje např. proti tomu, že"mateřství je ženiným osudem, zatímco otcovství je mužovouvolbou"(str. 132). Aby i mateřství mohlo být volbou, opakuje Badinterová svoji dříve vyslovenou tezi, že"mateřský instinkt"nemůže být biologicky podmíněn, když se v minulosti např. pařížské matky mateřskynechovaly, v důsledku čehož děti ve velkém počtu umíraly (str. 60). Rozpaky budí i pasáž, která obviňuje Světovou zdravotnickou organizaci z nátlaku na matky, aby kojily, protože to omezuje svobodu volby ženy. Záludnost tohotoodsouzeníhodného nátlaku (str. 139) spočívá v tom, že hromadí důkazy o prospěšnosti kojení (autorka je cituje) a tím"přebírá kontrolu nad matkami". Jedna oceňující myšlenka však v závěrečné kapitole přece jen jealespoň naznačena."Otcovská dovolená", což je ve Francii čtrnáctidenní nárok na volno pro otce při narození dítěte,"symbolickým způsobem vyjadřuje, že sladění osobního života s rodinným není pouze věcímatky"(str. 144). Fascinující prales názorů. Znalci francouzských reálií však tvrdí, že tento text působí ve Francii zcela odlišně než u nás. To nutí k přemýšlení!

Mark SelikowitzPraha, Portál 2005. 197 s.Kniha australského autora je praktickou příručkou zejména pro rodiče a vychovatele dětí s Downovým syndromem. V souladu s novějšími poznatky, které činí osud těchto dětí radostnější, je laděna optimisticky. Klade si za cílzodpovědět otázky, jež tanou na mysli rodičům zaskočeným tím, že se jim dítě s Downovým syndromem narodí, i jejich okolí. Zabývá se užitečností programů rané péče a dalších přístupů, jež by měly podpořit vývoj těchto dětí.Nabízí pomoc při řešení otázky, zda má dítě navštěvovat speciální školu anebo se vydat po cestě integrace.Úvodní kapitoly nabízejí pomoc v prvotním setkání rodičů s dítětem s postižením po jeho příchodu na svět. Učí je rozumět vlastním reakcím a zpracovávat je. Prostor je věnován i dopadu nové situace na manželství a rodinudítěte. Věnuje pozornost zdravým sourozencům a pomáhá jim postižení vysvětlit.Srozumitelně je vysvětlena historie Downova syndromu, jeho typické projevy a příčiny. Názorně je přiblížena různost forem Downova syndromu a je podán výklad chromozomálních odchylek. Kniha nastiňuje typický vývoj dítěte sDownovým syndromem, jeho silné i slabé stránky, příznačné nerovnoměrnosti a zvláštnosti ve vývoji jednotlivých psychických funkcí a osobnosti. Pozornost je věnována též nemocem, jimiž tyto děti nejčastěji trpí. Ukázány jsounové možnosti medicíny, jež zásadně proměňují životní vyhlídky těchto dětí. Autor nepřehlíží ani některé nápadnosti v chování (plazení jazyka, slinění, záchvaty vzteku) a radí, jak na ně.Další část knihy je věnována službám pro děti s Downovým syndromem a jejich rodiny. Je vysvětlen koncept rané péče, v českém překladu ne zcela přesně nazvaný jako včasná péče. Respitní péči, zde nazvanou odlehčovací, jsmesi s profesorem Matějčkem zvykli nazývat péčí úlevnou. Text by se zde hodilo doplnit poučením o preventivních lékařských prohlídkách. Hovoří se o výchově k samostatnosti, o sexuální výchově a prevenci sexuálního zneužití, opracovní přípravě dětí. Autor je si vědom, že rodiče hledají pomoc i mezi alternativními léčebnými přístupy a nabádá k jejich střízlivému a kritickému hodnocení.V závěru knihy je věnována pozornost pravděpodobnosti početí dalšího dítěte s týmž postižením a diagnostickým testům v průběhu těhotenství. Zde bych si, vzhledem k humanistickému přístupu autora a s oceněním jeho empatiedo situace rodičů, přál více ohledu vůči nenarozenému dítěti, o němž je zde referováno spíše z hlediska objektu než jako o živé bytosti. V příloze knihy je připojen výčet českých knižních titulů k tématu mentální retardace aDownova syndromu i seznam užitečných adres.Knihu považuji za prospěšnou a průkopnickou pomůcku pro rodiče a vychovatele dětí s Downovým syndromem, vyjadřující moderní, na podporu vývoje dítěte v rodině a k integraci směřující přístupy. Je psána srozumitelně azaměřena prakticky. Knížka by měla být k dispozici pro rodiče na pracovištích zabývajících se pomocí těmto dětem a jejich rodinám.

Praha, Aperio a Argo 2004. 240 s.Porod dítěte představuje zásadní zlomový okamžik v životě ženy i muže. Přijde-li mezi ženami hovor na téma porod, můžete si být téměř jisti, že každá, která je matkou, se rozpovídá o svých zážitcích. Nemusíte být školenÍpsychologOVÉ, abyste pochopili, že jde o mimořádně emocionálně obsazené téma. Ženy si z tohoto zážitku, který trvá řádově hodiny (což vlastně není mnoho), pamatují mnoho detailů a pocitů. Jde o situaci, ve které bychom neměliztrácet ze zřetele psychologické hledisko.Lidé v různých náročných životních situacích potřebují mít pro jejich úspěšné zvládnutí pocit, že mohou být aktivními činiteli dění. Náročné situace se lépe zvládají, pokud nad nimi máme určitou kontrolu. V situaci poroduje toto téma velmi citlivé - závisí na přístupu lékařů či porodní asistentky, přítomnosti osob blízkých rodičce a také na její informovanosti. Recenzovaná publikace dodává ženám značné množství informací kolem porodu a zvyšujetak možnost, že žena bude mít v nadcházející situaci potřebný pocit kompetence.Průvodce porodnicemi je především přehledem o porodnicích v ČR. U porodnic je uveden kontakt, včetně kontaktu na pořadatele předporodní přípravy a těhotenského cvičení. V profilu každé porodnice je uvedeno, jak probíhápředporodní péče, jak zde se provádí porod a jaké tu jsou pro něj podmínky. Dále je popsán průběh dění v časném poporodním období a fungování oddělení šestinedělí. V závěru je uveden ceník služeb a další zajímavé údaje oporodnici, jako je například procento epiziotomií, porodů ukončených císařským řezem a kojených dětí při propuštění z nemocnice.Důležitou součástí průvodce je i ta část, která informuje o kladech a záporech přirozených a medicínsky vedených porodů. Dále je dobře popsáno, jakou péči by měla mít žena v průběhu těhotenství a jaké se jí nabízejí dalšímožnosti. Popsány jsou jednotlivé fáze porodu a jsou nabídnuty možnosti, jak každou fází projít, včetně možností tlumení bolesti. Zdůrazňuje se přirozenost vedení porodu. Zvláštní kapitola je věnována strachu z porodu amožnostem, jak ho překonávat. Důležité jsou též informace o doprovodu při porodu, kdy u nás ještě není tolik známá možnost nechat se doprovázet ženou profesionálkou, tak zvanou dulou.Každá kapitola je uzavřena autentickým porodním příběhem. Tyto příběhy dokládají, že jde o chvíle mimořádně důležité a intenzivně prožívané. Najdeme v nich však také mnohé doklady o tom, jak se chovají profesionálové,zvláště lékaři, v kontaktu s těhotnými ženami a posléze rodičkami. Rodiče popisují zážitky kladné i otřesné, kde se opakují témata týkající se informování rodičky, zacházení s ní jako s objektem či jako se svéprávnou osobou,otázky komunikace a lidského přístupu. Lékaři se mohou nad příběhy zamyslet. Psychologové mohou informovat, připomínat psychologické aspekty porodu, povzbuzovat a případně napravovat, co se po této stránce nepovedlo.

Garry Prouty, Dion Van Werde, Marlis PörtnerPraha, Portál 2005. 200 s.Kniha uvádí čtenáře do metody preterapie, která se pokouší proniknout ke klientům, s nimiž lze obtížně navázat kontakt. Tři části publikace od výše uvedených autorů se vyváženě doplňují a každá zpracovává téma z jiného úhlupohledu. Každá část je bohatě doplněna literaturou.G. Prouty je tvůrcem metody. Jeho příspěvek je ohraničen osobní výpovědí. V úvodu nás seznamuje s vlastní rodinnou historií, těžce poznamenanou soužitím s mentálně postiženým bratrem. Tyto zážitky byly jednou z inspiracíjeho snažení. Závěrem kapitoly Prouty probírá některé autory a jejich průniky s metodou preterapie. Zejména silné ovlivnění Rogersovým humanistickým přístupem a terapii A. Gendlina, u něhož Prouty absolvoval výcvik.V teoretické části autor pracuje s pojmy předexpresivní já a psychologický kontakt. Ten rozděluje na realitní, emocionální a komunikační kontakt. Představuje též různé typy reflexí, které jsou hlavními prostředkypreterapie. Další teoretický exkurz se týká halucinací, které jsou vysvětlovány pomocí pojmu presymbol. Jelikož nejčastějšími Proutyho klienty jsou schizofrenní pacienti, práce s halucinacemi zaujímá centrální postavení.Najdeme však i příklady práce s hluboce mentálně postiženými klienty, depresivními klienty i autisty.Druhá část knihy je věnována aplikaci preterapie na psychiatrickém oddělení v belgickém Gentu. Tato inspirativní část podrobně probírá jednotlivé postupy včetně režimu, vybavení oddělení a zájmových aktivit. Vším seprolínají preterapeutické postupy. Nejdůležitějšími pojmy jsou podpora kontaktu a fungování v šedé zóně, což je důležitý pojem, pomocí kterého je teoreticky vysvětlena aplikace preterapie a její posuny směrem k terapeutickéintervenci. Za věcným, podrobným líčením jednotlivých postupů cítíme opravdový hluboký lidský zájem o klienty ne jako o pacienty, ale jako o skutečné lidské bytosti s individuální historií.Třetí část se zabývá začleněním preterapie do provozu velkého psychiatrického zařízení v Beernemu v Belgii. Autorka této části je psycholožka a ve své soukromé praxi se věnuje především klientům s těžkým mentálnímpostižením. Tato část řeší spíše problémy, s jakými se aplikace preterapie v běžném zařízení setkává, probírá přípravu a práci s personálem, který není podobným postupům příliš nakloněn. Přesto se ukazuje, že i izolovanépoužití preterapie v jednotlivých omezených situacích může přinášet značný efekt u chronických pacientů a i tato část působí velmi optimisticky a povede čtenáře k hlubšímu seznamování se s metodou.Celkově kniha otevírá oblasti, které u nás zatím nejsou příliš běžné, může být přínosná nejen pro odborníky, kteří pracují s psychiatrickými pacienty, ale i terapeuty a pracovníky pomáhajících profesí. Ve mně vyvolala řaduotázek a námětů k hledání souvislostí při práci s malými dětmi, protože některé postupy preterapie jsou podobné postupům v dětské terapii.

U úzkostných poruch nebývá tolik problémem stigmatizace okolím, jako strach nemocného z ní. Ten mu často brání vyhledat adekvátní pomoc u psychiatra. Psychickou stránku problémů proto často potlačuje nebo popírá a snaží se najítsomatické vysvětlení pro své potíže a vyhledává hlavně somatické odborníky.

Když se dítěti něco povede, měli bychom je pochválit, a to na obecné úrovni. Pokud naopak nebylo úspěšné, je lépe negativní hodnocení zkonkrétnit a časově omezit. Tak dítěti pomůžeme k vysokému vnímání"osobní účinnosti".Zážitek neúspěchu je frustrující a malé dítě by nemělo v takové situaci zůstávat samotné. V takové chvíli je důležitá podpora ze strany vychovatele.

Děti bývají obvykle účastníky výzkumu zaměřeného na otázky vývojové psychologie, ale i dalších projektů. Jejich specifické právní postavení, stejně jako ještě ne zcela rozvinuté kognitivní schopnosti a malá zkušenost znamenajíspecifické etické problémy.Pokud v rámci výzkumu pozorujeme přirozené a spontánní chování dětí, není zpravidla nutný informovaný souhlas těchto dětí či jejich rodičů.

Bochumský osobnostní dotazník (BIP) má v české verzi podtitul"inventář profesních charakteristik osobnosti", který výstižně charakterizuje zaměření této metody.

Co si myslí kliničtí psychologové o své etické komisi? Někteří její činnost vůbec neznají, jiní svůj názor mají, ale ve většině případů jsou ochotni ho sdělit pouze anonymně.Psychologové si na existenci etických komisí zatím příliš nezvykli a spíše se jich obávají, než že by jejich existenci vnímali jako pomoc pro sebe. Proto také raději zůstávají v anonymitě.

Dívky hubnou, aby byly krásné, štíhlé, dokonalé nebo prostě jiné než ostatní. Zpočátku si myslívají, že zhubnou na nějakou vysněnou hodnotu a začnou zase normálně jíst. Když však oné mety dosáhnou, zjišťují, že jim to nestačí."...viděla jsem sice, že to není hezké, ale říkala jsem si, že je pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně, to by pro mě znamenalo být zase tlustá, ba možná i tlustější. Vždyťse znám."