Proměny primárního vzdělávání v ČR

Vladimíra Spilková (ed.) a kol.Praha, Portál 2005. 313s.Monografie autorského kolektivu vedeného docentkou Spilkovou mapuje dominantní trendy ve vývoji českého (nejen) primárního vzdělávání v polistopadovém období, popisuje změny akcentů, k nimž došlo v souvislosti s potřebouhumanizace školství, a reflektuje pedagogická a psychologická východiska těchto změn.Čtrnáct kapitol knihy je rozděleno do čtyř tematických částí. V úvodní části jsou analyzovány vnější, zejména společenské a politické podmínky, jejichž vývoj měl na proměny školního vzdělávání významný vliv. Těžištěnicméně spočívá v charakteristice vůdčích idejí vnitřní reformy školy, ústících do didaktické koncepce na dítě orientovaného vyučování. Z psychodidaktického hlediska jde o kapitolu nejvýznamnější. Doc. Spilková v nícharakterizuje principy poznávání, které spojuje s doposud převažující podobou výuky ve školách, a principy příznačné pro novou, humanistickou koncepci. Za dominantní mechanismus poznávání v tradičně pojímaném vyučovánípovažuje transmisi, opírající se o elementovou, asociační psychologii. Podstata vyučování v tomto modelu spočívá v procesu apercepce - osvojování nových představ na základě představ dříve získaných, a to při respektováníasociačních zákonů (zákona podobnosti, protikladnosti, prostorového dotyku a časového dotyku).Nové pojetí vyučování je z hlediska povahy poznávacích procesů označováno jako konstruktivistické - tedy pojímající lidské poznání jako konstruování vlastního chápání světa na základě reflexe osobních zkušeností. Ve školek tomu pak dochází řízeně, v interakci s učitelem a spolužáky (auto-socio-konstrukce). Tato koncepce vyžaduje významně jinou metodickou výbavu učitele a v důsledku podstatně mění jeho roli ve vzdělávacím procesu.Za problematický rys této části pokládám její vyhraněnost, ostrou polarizaci obou přístupů, která přirozeně vede k jistým nepřesnostem a zjednodušeným generalizacím. Například ztotožnění pojmů transmisivní, tradiční aherbartovské pojetí vyučování, navíc s jednoznačně pejorativním nádechem, pokládám minimálně za sporné.Otázkami vnitřní reformy školy se zabývá také druhá kapitola, její zaměření ovšem není primárně gnozeologické. V centru pozornosti stojí změny v pojetí cílů a obsahu vzdělávání, sociální klima třídy, metody, strategie,způsoby hodnocení a podobně.V rozsáhlé třetí části jsou analyzovány proměny primárního vzdělávání ve vybraných vzdělávacích oblastech. Podílela se na ní celá řada autorů odborně garantujících všechny obsahové prvky primárního vzdělávání, kroměvýchov, které jsou souhrnně (a pro mě dost nepochopitelně) reprezentovány okrajovou dramatickou výchovou.Poslední část knihy přináší reflexi alternativních a inovativních přístupů ke vzdělávání v ČR po roce 1989 a je bohužel poznamenána nekritickým vztahem autorů (například K. Rýdl) k těmto koncepcím. Poslední dvě kapitoly sevěnují specifickým programům"Škola podporující zdraví"a"Začít spolu".