Co čte Oldřich Vinař

Otázka, co čtu, mě zaskočila. Díky ní jsem se zamyslel nad nepořádností, se kterou vybírám svou četbu. Jakž takž systematicky čtu, nebo aspoň prolistovávám českou odbornou literaturu a několik zahraničních časopisůspecializovaných na psychiatrii a neuropsychofarmakologii. Místo četby napínavých detektivek chodím do lékařské knihovny hledat budoucí cestu vědy v časopisech Science, Nature, New England Journal of Medicine a několika jim podobným.Pokud jde o knihy, mám jich rozečtených moc. Jsem si vědom, že jejich výčet může být použit jako projekční psychologický test. Úmyslně je jmenuji tak, jak leží na površích poliček a stolů včetně stolku nočního a nebudu jekategorizovat podle jejich témat. Na jedné z hromádek leží Umberto Ecco s Hledáním dokonalého jazyka. Znovu a znovu se k tomu vracím a nemohu to dočíst. Pod Eccem leží brožovaný bestseller Deana R. Koontze Odd Thomas. Koupiljsem to na letišti při přesedání v New Yorku. Je to taková v nejvšednější realitě pojatá bizarní postava člověka, který dovede občas něco předvídat. Je-li předpověď katastrofická, snaží se tomu zabránit. Potíž je v tom, žekdyby se mu to podařilo, byla by jeho predikce chybná. Nevím, jak to dopadne, jsem sotva ve třetině. Pak je tam Ignorance Milana Kundery, kde znovu pročítám jeho úvahy o paměti. Pod Kunderou je namícháno deset esejů o osobnímzrání pod souborným názvem Bolest a naděje autorů Gebsattela, Weizsacklera, Tubera, Teilharda de Chardin a dalších. Pod tím je Robert D. Reich se svou diagnózou kapitalismu 21. století pod názvem V pasti úspěchu, abych se mohlděsit nad tím, kam ten svět spěje. O tom, že je to však tak nějak pro účastníky"normálka", o tom mě přesvědčí Nejlepší ze všech světů Madelaine Albrightové. Takové mnohastránkové knihy však nikdy nečtu celé, otevřuje namátkou kdekoli, přečtu kapitolu, eventuálně se podívám, co bylo předtím, abych lépe rozuměl a zase sáhnu po jiné knize. Třeba po Dostojevského Zločinu a trestu v ruském originále, ke kterému jsem se vrátil loni, když jsemsi chtěl zopakovat azbuku před cestou do Moskvy. A Dostojevskij mi už zůstal i po návratu z Ruska. Azbuku čtu pomaleji než latinku, možná proto vážím každé slovo a snažím se proniknout k myšlence. Je znovu a znovu jiná.Pak mám rozečtené knihy, kterým říkám spotřební literatura a kde nesnadno objevuji za dějem - možná svou vinou - nějaký druhý plán. K nim se chovám jako barbar. Prolistovávám je, občas pár stránek přečtu, skočím o dvacettřicet stránek dál a když zjistím, že i tak vím, oč jde, skočím zase o několik desítek stránek dál. Přiznám se, že tak dovedu"číst"Viewegha i Nabokova (ne každého!), nebo Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye odMichaela Chabna, ale i třeba Jelinekové Pianistu.Podobně jako Biblí listuji občas s úctou Chrámem i tvrzí Pavla Eisnera. Češtině však dovedu být nevěrný s ruštinou Flétny - páteře Majakovského, jehož majestátní sochu v Moskvě si dnes znovu a znovu vybavuji podvlajkoslávou Cola Coly.