Feministky: chtějí změnit muže?

Že jsou ženy schopny zastávat kromě domácnosti také zaměstnání, dokonce ta považovaná za doménu mužů, pomohly dokázat světové války, jež v bojujících zemích odvedly většinu práce schopných mužů na frontu. Západní společnosti nastoupily cestu emancipace žen v oblasti občanských práv, vzdělání, práce a politiky. Éra květinových dětí v 60. letech minulého století nastartovala další oblast feministického hnutí, za právo na volnou lásku a sexuální osvobození. „O dalších cílech jsem tenkrát nepřemýšlela,“ přiznává ve švédském dokumentárním filmu Můj život feministiky (2006) spoluzakladatelka švédského feministického hnutí Skupina osmi Luise Waldén. Pak přicházejí děti, a tak se v 70. letech začíná skupina aktivně zasazovat o to, aby ženy, které jsou samy s dítětem, nebyly v nevýhodném postavení proti vdaným matkám. Jde o boj veskrze politický, feministky se snažily ovlivňovat ty, kteří měli moc, usilují o rovnoprávnost v péči o děti a rozdělení práce v domácnosti. V legislativě nacházejí odezvu v rodinném programu socialistické vlády v roce 1974 - právě švédský příklad je odbornicemi a odborníky na genderová studia nejednou uváděn jako cesta, kterou bychom se při vytváření rovných příležitostí měli rovněž vydat. Zmíněný dokument ovšem naznačuje, že právní rámec je jedna věc, a konkrétní chování mužů a žen druhá. Jedna z prvních švédských feministek, dnes spisovatelka, Gunilla Thorgren ve své divadelní hře reflektuje současnost očima dnešní mladé ženy takto: „Po všech těch reformách jste se postaraly o to, že rodina nepotřebuje dva živitele. Za to vám děkujeme. Ale nakonec každá žena musí pracovat jako dospělý muž a ještě musí být nádherná a sexy!“ Podle současných průzkumů přitom švédský muž stráví péčí o děti a domácnost 67 % času ženy, což je nejvíc v Evropě.

Placená zóna

Daniela Kramulová