17. října 1869 se narodil psycholog Robert Sessions Woodworth

1. října 1915 se v New Yorku narodil Jerome Seymour Bruner, vývojový psycholog zabývající se zejména učením a vývojem myšlení a řeči. Přispěl k formulování kognitivní a konstruktivní teorie učení, zdůrazňoval význam okolí při učení a v teorii slovní zásoby význam interakce „matka-dítě“ při hře ve fázi, kdy dítě ještě neumí mluvit. 3. října 1928 se v holandském Haarlemu narodil sociolog a psycholog Geert Hofstede, který se zabývá interakcemi národních a organizačních kultur. Stanovil pět univerzálních dimenzí, jimiž lze národní kultury charakterizovat: velká vs. malá vzdálenost moci, individualismus vs. kolektivismus, maskulinita vs. femininita, silná vs. slabá tendence vyhýbat se nejistotě, dlouhodobá vs. krátkodobá orientace. 18. října 1932 se v Praze narodil klinický psycholog, filosof, překladatel, publicista a spoluzakladatel Charty 77 Jiří Němec. Do roku 1977 působil na Foniatrické klinice, kvůli svým politickým aktivitám (kromě Charty 77 byl zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – VONS) byl z kliniky propuštěn a v roce 1983 odešel do exilu ve Vídni. Po roce 1990 vedl Ústav humanitních věd na 1. LF UK. Jeden z nejvýznamnějších amerických psychologů první poloviny dvacátého století se narodil v Belchertownu ve státě Massachusetts. Zejména starší psychologové se pamatují na jedinečnou více než tisícistránkovou učebnici experimentální psychologie, kterou napsal společně s Haroldem H. Schlosbergem. Přeložili ji pracovníci Psychológického laboratória Slovenskej Akadémie vied pod názvem Experimentálna psychológia v roce 1960. Woodworth byl asistentem na fyziologii na Harvardu, krátce pracoval v laboratoři v Edinburgu, po návratu do Velké Británie se stal asistentem C. S. Sherringtona v Liverpoolu. Když se v roce 1903 nadobro vrátil do Ameriky, učil psychologii na Kolumbijské univerzitě, kde spolupracoval s E. L. Thorndikem, který sdílel jeho zájem o měření individuálních rozdílů. V roce 1909 se stal profesorem psychologie, v roce 1911 publikoval s Georgem Laddem Elements of Physiological Psychology, a v roce 1914 byl zvolen prezidentem APA. V této funkci se pokoušel rozřešit spor mezi Oswaldem Külpem z würzburské školy a Edwardem B. Titchenerem z Cornellovy univerzity o existenci myšlení bez představ. Během první světové války vytvořil metodu Woodworth Personal Data Survey (WPDS), která byla nazývána prvním testem osobnosti. Metoda měřící emoční stabilitu byla navržena pro identifikaci rekrutů, kteří by pravděpodobně trpěli šokem, kdyby měli bojovat v zámoří. Ačkoli byla tato metoda vytvořena příliš pozdě na to, aby mohla být operačně nasazena, velmi ovlivnila vývoj dalších osobnostních inventářů. Jeho učebnice Psychology: A study of mental life, („Psychologie: výzkum duševního života“), která vyšla poprvé v roce 1921, byla vydána ještě mnohokrát. V roce 1929, ve druhém přepracovaném vydání, Woodworth zavedl k popisu svého funkcionálního přístupu v psychologii výraz Stimulus-OrganismResponse (S-O-R) a zdůraznil jeho odlišnost od striktního behavioristického přístupu Stimulus-Response (S-R). V roce 1938 vyšlo první vydání jeho neméně vlivné učebnice experimentální psychologie, což platí ještě více o druhém vydání z roku 1954, napsaném s Haroldem H. Schlosbergem. Dalšími významnými publikacemi byly Dynamic Psychology z roku 1918, ve které prosazoval užívání kombinace behaviorálních, fyziologických a introspektivních metod v psychologickém zkoumání, a Contemporary Schools of Psychology z roku 1931. Pod názvem Archives of Psychology vydával Woodworth od roku 1906 do roku 1948 monografickou řadu publikací Kolumbijské univerzity. Byl jedním z prvních psychologů, kteří začali uvažovat o motivačním stavu organismu jako o kritické intervenující proměnné. Jeho experimenty v oblasti motivace a fyziologické psychologie vedly ke vzniku řady učebnic a příruček obecné, systematické a experimentální psychologie. Díky dvěma svým konstruktům nebude nikdy zapomenut: Vytvořil jednak systém „dynamické psychologie“ – dynamický koherentní teoretický systém, zahrnující různé školy psychologického myšlení, jednak interakcionistický model, ve kterém jak dědičnost, tak zkušenost hrály důležitou roli v psychologickém vývoji. V roce 1956 obdržel zlatou medaili americké psychologické nadace. Zemřel v New Yorku 4. července 1962, v téměř 93 letech.