Zelené vdovy v pasti

Kdo jsou vlastně zelené vdovy? Pojem se užívá především pro ženy s dětmi žijící v nově budovaných satelitních sídlech okolo velkoměst, v přeneseném slova smyslu se však dá rozšířit i na ženy odkudkoli, které žijí v blahobytu, nepracují a jsou vydělené ze společenské komunikační sítě. Dříve sice bylo běžné, že ženy zůstávaly doma, ale lidé vedli jiný způsob života. Na vesnici rodina bývala a pracovala pospolu, řemeslníci měli často dílny nedaleko domova. Soužití generací patřilo k běžným zvyklostem, stejně jako sousedská setkávání, návštěvy kostela nebo společenské dýchánky zámožnějších vrstev. Navíc péče o rodinu a vedení domácnosti, případně demonstrování rodinného statusu po boku manžela bylo po staletí všeobecně přijímáno jako hlavní poslání manželky a dívka byla k úloze odpovídající jejímu sociálnímu postavení náležitě připravována.

Pozor, padá zlatá klec

Na první pohled se může zdát, že být zelenou vdovou je úžasné. Bydlet s rodinou v zeleni, nemuset se trápit v zaměstnání a celou svou energii věnovat sobě, dětem či péči o domácnost. Problém nastává v tom, jak jsou současná sídliště zelených vdov – satelitní městečka – postavena. Daleko od veškerého dění, bez základní infrastruktury. Geometrické řazení ulic vedoucích „odnikud nikam“, kde navíc všude jezdí auta, jejich obyvatele nevede k přirozené tvorbě místní komunity. Na rozdíl od starých českých vesnic zde chybí návsi či náměstí, kde by se lidé mohli přirozeně potkávat. Nenajdeme tu ani síť menších obchodů, které na vsi či v menším městě mívají takřka domácký charakter a pomáhají posilovat pocity sousedské soudržnosti.

Noví přistěhovalci nemají vazbu k místu ani k lidem, kteří zde žijí. Proto vzniká pocit samoty – nepřítele číslo jedna zelených vdov. Tento nepřítel ale není sám. Většinou chodí se svým společníkem, kterého bychom mohli nazvat rozpouštěč sebevědomí. Denní náplň zelených vdov je často velmi stereotypní, tráví hodně času „taxikařením“ – rozvážením dětí do škol a kroužků, pracemi v domácnosti, které zde zůstávají jen na nich. Pro ty, kteří je znají, to pak někdy zní až absurdně: tyto často velmi atraktivní, mladé, zaopatřené ženy začnou vlivem nedostatku podnětů pochybovat o sobě samých. Uvěznily se do pověstných zlatých klecí, kde již není potřeba nic dokazovat (a tím pádem ani možnost si své schopnosti ověřovat), a postupně ve srovnávání se svým aktivnějším okolím, především s partnerem, si začínají připadat jako méněcenné.

Začarovaný kruh partnerské komunikace

Vazba na partnera je pro zelené vdovy mnohem důležitější než pro ženy, které se aktivně zapojují do společenského života. Muž, který ráno odjíždí do práce, je pro ně nejen manželem, ale také základním prostředníkem se zbývajícím „velkým světem“. Kvůli tomu mu neutvářejí dostatek prostoru pro relaxaci a mají vysoké požadavky na společné trávení času. Proto tento vztah prochází daleko obtížnějšími zatěžkávacími zkouškami a často končí rozvodem, podle odhadů až o třicent procent častěji než u zbytku populace.

K dobrému porozumění tomu, co se mezi partnery zelených vdov děje, je nutné si uvědomit specifickou českou situaci. Ve vyspělých zemích finanční aristokracie vznikala postupně, můžeme říci i rodově, a lidé jsou díky tomu na odlišný způsob života bohatších vrstev zvyklí. U nás jsou často motorem vzniku projektů rodinného bydlení v satelitu vysoké ambice lidí, kteří atributy tohoto života považují za zdařilou trofej. Často přichází do nového bydlení až s naivními představami o snovém rodinném hnízdečku.

V nové situaci ale pak nedokážou ustát vše, co ji obnáší, a to zejména nové rozdělení rolí. Muži zpravidla ženině nespokojenosti nerozumí. Soustředí se na svou výkonnost a jsou často hrdi na svou schopnost zaopatřit rodinu. Snadno dělají známou chybu: partnerku přestávají vnímat jako člověka, který se potřebuje seberealizovat. Patří prostě k inventáři jejich projektu. Partnerská komunikace pak začíná najíždět do začarovaného kruhu – nespokojená žena je na manžela nepříjemná. Ten se proto raději v práci zdrží déle než normálně, protože zde dostává pozitivnější zpětnou vazbu. Výsledkem je ještě otrávenější manželka. Jak to může dopadnout?

Jak se nestat zelenou vdovou

V pořadu ČT Partnerské vztahy aneb Návod na přežití psycholožka Zdeňka Sládečková radí párům, které zvažují stěhování do satelitu: „Před tím, než se pár rozhodne ´opustit´ civilizaci, mělo by mít slovo ženy velkou váhu při rozhodování, zda přistoupí k takovémuto kroku. Protože právě žena bude tou, která bude s dětmi daleko od školek, lékařů, velkých obchodů. Pokud se muž rozhodne ženu v této fázi ušlapat argumenty, v budoucnu se se zlou potáže. Většinou pak takový vztah končí rozvodem.“ Dále je důležité se dohodnout na tom, že v celém průběhu žití v satelitu má každý z partnerů právo změnit názor a chtít se vrátit zpět do města. Způsob života v satelitu není v principu dobrý či špatný, vždy záleží na páru, nakolik využije vzniklých výhod a omezí možná rizika. Pár by si měl v každé chvíli uvědomovat, že způsob jejich soužití se stává vzorem pro další život jejich dětí.

***

/ Muž, který ráno odjíždí do práce, je pro ně nejen manželem, ale také základním prostředníkem se zbývajícím „velkým světem“. Kvůli tomu mu neutvářejí dostatek prostoru pro relaxaci a mají vysoké požadavky na společné trávení času. /

Zelené vdovy v Evropě a u nás

Je zajímavé, že zaměstnanost žen směrem k rovníku rapidně klesá. Když začneme Skandinávií na severu, ukáže se nám obrázek plně zaměstnaných Švédek či Dánek, které svou kariéru považují za prioritu. V domácnosti tam zůstávají pouze dvě procenta žen v produktivním věku mezi pětadvaceti a čtyřiapadesáti lety. Naopak na jihu pro Italky, Řekyně a Španělky je přirozenější nepracovat. V těchto zemích nepracuje až šedesát procent žen v produktivním věku, které by pracovat mohly (tj. nemají žádný tělesný handicap apod). Ze sta Češek v produktivním věku jich do práce chodí 57. Při sčítání lidu v roce 2001 uvedlo 94 tisíc českých žen, že je v domácnosti. Oproti sčítání lidu o deset let dříve se jejich počet zvýšil téměř o deset tisíc. Přesto se Češky stále řadí mezi nejpracovitější Evropanky, do zaměstnání jich chodí více než třeba Francouzek či Belgičanek.

O autorovi| Barbara Hansen Čechová s přispěním Šárky Kubelkové