Jsme zralí na dítě?

Když jsem pracovala na Lince bezpečí, poměrně často jsem mluvila s nedospělými těhotnými dívkami. Některé z nich neměly dokončenou ani základní školu, přesto však o interrupci nechtěly ani slyšet. „Já sice vím, že nemám hotovou školu, naši mě vyrazej a Pepa je vůl, ale já to děťátko prostě strašně chci, vždyť je moje, roste mi v bříšku! Budu maminka a nějak to zvládnu.“ Zhruba tak ty dívky zněly a já pak cestou domů uvažovala: „Jak to, že ony si troufají, a já ne? Mám partnera, škol hned několik a rodiče by byli nadšení.“

Obdiv k odvaze těhotných školaček však poněkud bledne, vezmeme-li v úvahu to, co pravidelně vycházelo najevo při hlubším rozboru jejich situace: o mateřství měly tyto dívky zcela nerealistické představy, s trochou nadsázky lze říci, že si to představovaly „jako Hurvínek válku“. Naopak je možné, že psychologové mají rozhodování k rodičovství těžší než běžná populace o to, že toho o potřebách dítěte a úskalích výchovy více vědí. V teorii i praxi se setkávají s dětmi hyperaktivními, dětmi s poruchami učení i chování, dětmi všelijak postiženými. Četli o opozičním vzdoru, o Oidipově komplexu, o následcích výchovy přehnaně přísné či naopak příliš benevolentní. Vedle otázky „chci mít dítě?“ uvažují i o tom, jaké jsou jejich rodičovské schopnosti a jak by se zachovali, kdyby i jejich dítě mělo například poruchu pozornosti. Uvědomují si, co vše může optimální vývoj jejich dítěte ohrozit, i to, že sami nejsou dokonalí.

Lavina porodů

V našem okolí to začalo asi před pěti lety, něco se zásadním způsobem měnilo. Nejdřív jedni, pak druzí a třetí kamarádi radostně ohlašovali, že čekají potomka. Nastala doslova lavina porodů. Hrdí, nezávislí a někdy až lehkovážní mladí lidé se měnili v zodpovědné maminky a pyšné tatínky. Změnily se jejich preference i zájmy, v žebříčku hodnot rapidně přeskákaly příčky. Mnoha z nich jsem se ptala, jak k tomu došlo. Proč po letech odkládání přišlo tak významné rozhodnutí? Proč se najednou rozhodli změnit styl života, jenž jim, jak se zdálo, plně vyhovoval?

Rozhodnutí „zplodit dítě“ přichází v zásadě dvěma způsoby. První skupině lidí je tak nějak „odjakživa“ jasné, že děti mít chtějí, otázkou, kterou řeší, je pouze kdy. „My jsme nikdy nepochybovali, že děti chceme. Už když jsem se s manželem seznamovala, shodli jsme se na třech,“ říká pětatřicetiletá Sylva. A jak je to s načasováním? Zde jsou obvyklé odpovědi: „Jenom jsme chtěli dodělat školu.“ „Jakmile jsme koupili byt, nastal čas na dítě.“ „Když jsme se do sebe zamilovali a pocítili, že chceme žít spolu, dohodli jsme se, že se dva roky budeme poznávat, podnikneme cestu svých snů a pak se vezmeme a začneme se snažit o dítě.“

Druhá skupina lidí nad touto otázkou příliš nepřemýšlela či v ní neměla jasno a rozhodnutí o dítěti přišlo spontánně, najednou, tak nějak samo od sebe. „To nebyla vědomá volba,“ svěřuje se pětatřicetiletý Michal, dnes otec tří dětí. „Najednou jsme prostě přestali přerušovat, ani nevím, jestli k tomu dala popud žena, nebo já. Na důsledky jsme nemysleli, alespoň ne vědomě. A asi po roce jsme zjistili, že rodičovství je krásný,“ směje se. „Další děti už jsme plánovali.“ Zuzana zase vypráví: „Nikdy jsem po dětech netoužila, ani jsem na ně nemyslela. Prostě jsem žila ve víru událostí: škola, práce, kamarádi… Pak jsem ale poznala Milana a najednou mi bylo jasné, že s ním chci mít děti.“

Specifická podskupina pak přijde k dětem skutečně neplánovaně, což ovšem nutně neznamená, že nechtěně. „My bychom se vědomě asi nikdy nerozhoupali. Až jsem se (na Andě) u doktora dozvěděla, že mám nedovyvinutou dělohu, nízkou hladinu hormonů a kdoví co ještě, prostě, že snad ani nejsem ženská!“ směje se Petra, dnes matka dvou děvčat. „Dali mi na to nějaké prášky a já doma řekla muži:,Hele kašleme na antikoncepci, to by asi musel být, zázrak, abych já otěhotněla.

A šup, do měsíce jsem byla v tom!“ „Jo, nám zase antikoncepce selhala!“ kontruje šťastný otec Emil.

Spouštěcím momentem může být - na první pohled paradoxně - i krize. „Že chci dítě, jsem si uvědomila ve chvíli, když jsem onemocněla. Najednou mi bylo jasné, že jakmile se uzdravím, chci otěhotnět,“ svěřuje se Dana. „Pracovala jsem ještě s několika kolegy na velmi těžkém projektu,“ popisuje architektka Jarmila. „Chodila jsem domů pozdě večer, utahaná jako kotě, i v noci jsem myslela na práci. Jenže když jsme to měli skoro hotové, změnili nám šéfa. A ten arogantní a zaprodaný blb, co ho do funkce dosadili, nás nutil vše předělat k obrazu svému. Tedy aby to bylo drahé, ošklivé, a dokonce nefunkční!“ kroutí Jarmila ještě dnes nevěřícně hlavou. „Práce se pro mě stala noční můrou a já si uvědomila, že jsou i jiné hodnoty. Rok poté se narodila Nikolka.“

Odloženo „na neurčito“

Rozhodnutí „k dítěti“ však může předcházet i dlouhé rozhodování a zvažování. Osmadvacetiletý Roman se pod tlakem vnoučatchtivých rodičů a mateřsky naladěné partnerky stále stresoval otázkami: Dokážu zabezpečit rodinu? Je náš vztah dost silný? A chci vůbec dítě? Čím víc okolí tlačilo, tím si byl Roman nejistější. Nakonec se s partnerkou dohodl, že se na dva roky přestanou těmito otázkami trápit. „A neuplynul ani rok a mně došlo, že s Klárou chci mít děti. Možná pomohlo, že jsem dostal vyšší plat, možná jenom to, že Klára přestala tlačit. Nevím, čím to, prostě jsem to tak najednou cítil…,“ libuje si dnes již nastávající otec. Romanovi mohlo pomoci, že Klára respektovala jeho nejistotu, možná také za ten rok prostě dospěl.

Pravdou je, že pod tlakem se rozhodujeme těžce, a i když se rozhodneme, často nevíme, zda jsme zvolili to, co opravdu chceme, zda na nás zapůsobila manipulace, anebo jsme se manipulaci tak bránili, až jsme si vyvzdorovali k tlaku čistě opačný postoj. Odložit rozhodnutí může být v takové chvíli to nejlepší, co můžeme udělat. Pozor však na „odložení na neurčito“, může se totiž stát, že ono „neurčito“ se změní na „navždycky“ jen proto, že se bojíme či jsme líní stávající, vcelku pohodlný stav měnit.

Jak praví africké přísloví

Někteří lidé se pro dítě nerozhodnou nikdy. Ne, že by nemohli. Řada z nich argumentuje důvody ekonomickými: „Nemáme byt, tak jak můžeme mít dítě?“ či vztahovými. „Dítě bych chtěl, ale není s kým!“ Tyto důvody mohou být pravé i zástupné, někomu se nechce odhalovat niternější pocity.

„Rozhodnutí mít dítě je jediné, které nelze vzít zpátky, a to mě děsí. Navíc si vůbec nejsem jistá, že bych byla dobrou matkou. Raději tedy volím jinou náplň života,“ svěřuje se třicátnice Jolana. „Nehodlám se na čtvrt století uvázat k zodpovědnosti a péči o někoho, kdo na mně bude prakticky totálně závislý, a ať dělám, co dělám, třeba pak začne brát drogy a věnovat se kriminální činnosti,“ prohlašuje Josef.

Řadu bezdětných odrazuje vysoká míra zodpovědnosti. Tlaky a nároky naší společnosti na rodiče v současné době enormně stouply. Ještě před dvaceti třiceti lety si děti běžně hrály samy venku. Dnes se je rodiče bojí samotné pouštět. Ne, že by bylo za domem o tolik nebezpečněji než dřív, ale společenské nastavení je jiné a rodiče mají obavu, aby nebyli označeni za nezodpovědné. Této situaci nahrává i náš právní řád, který činí rodiče zodpovědným za všechna zranění a újmy, k nimž jejich potomek mimo školní prostředí přijde. Pokud dítě například vypadne z okna či se utopí v domácím bazénku, rodiče naplnili skutkovou podstatu trestného činu. Ze zoufalého a utrápeného rodiče se tak automaticky stává ještě ke všemu skoro zločinec, kterého je nutno soudit. I když je trestní stíhání později zastaveno, stigma soudního procesu zůstává a trápení nad ztrátou prohlubuje. Předloni v létě tak byla například stíhána matka pětiletého Matěje za to, že ho ve vlaku pustila samotného na toaletu, přičemž Matěj vypadl z nezajištěných dveří vlaku a zabil se.

Na černém kontinentě, kde je ochota plodit děti mnohonásobně vyšší, je společenské prostředí jiné. Jedno africké přísloví říká: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.“ Výchova je zde brána jako kolektivní záležitost, zodpovědnost leží na všech.

Afričanky navíc mohou lépe sloučit péči o dítě s prací. Matka pracující na poli si totiž může vzít dítě bez problému s sebou. Naproti tomu matka pracující v laboratoři nikoli - jen si představme, jak by si tam asi „vyhrálo“ malé batole, které po všem šmatá a leccos olizuje… Ani matky pracující u počítače to nemají o mnoho jednodušší, byť počítač jejich robě na životě neohrožuje. Zatímco přítomnost na poli malé dítě baví - přináší mu řadu podnětů optických, sluchových i pohybově-dotekových, s matkou, která přemýšlivě hledí na obrazovku počítače, se dítě nudí. Snaží se tedy upoutat její pozornost a ze svého pohledu monotónní činnosti zabránit. Práce bere zasvé. A tak se u nás z dítěte stal samostatný úvazek na 24 hodin denně.

Přirozená potřeba versus společnost

Rozhodnutí, že „teď“ je vhodný čas mít dítě, se v průběhu posledních dvou desítek let významně posunulo. Antikoncepci vysazujeme zhruba ve věku, kdy naši rodiče měli doma jednoho dva školáky. Tato změna bývá vysvětlována nejčastěji z pohledů politiky, kultury a společnosti. Jedni počítají rodičovské příspěvky, jesle a školky, druzí hořekují, že je mladým přednější zábava či kariéra.

Společenské nastavení (výhody pro rodiče) se však na natalitě skutečně odráží, byť v míře omezené. Lze předpokládat, že biologická touha má v populaci normální rozložení - tj. většina lidí má jakousi normální, běžnou touhu po dítěti. Malé množství lidí prostě dítě nechce, a sebevětší společenské výhody je nepřesvědčí. Na druhé straně škály existují ti, pro něž je péče o děti hlavní životní potřebou a cílem. Nemohou-li tito lidé mít děti ani s lékařskou pomocí, zpravidla se uchylují k adopci. Flexibilnější pracovní svět, daňové úlevy, přídavky na děti, školky, ale i zdánlivé maličkosti, jako třeba dětské koutky v restauracích, ovlivní zejména ty, kteří nemají touhu po dítěti příliš silnou a dokáží si svůj život představit jak s dětmi, tak bez nich.

Vedle společenských výhod však hraje svou roli i složitost lidské společnosti: lidem dnes prostě trvá déle, než psychologicky a sociálně dospějí, než se zapojí do světa práce, začnou se sami živit a plně přeberou zodpovědnost za svůj život.

Vyzrálí, nebo úzkostní?

Starší rodiče bývají úzkostnější a mívají na dítě vyšší nároky. Rozhodně však nebývají obecně vzato rodiči horšími, ba možná spíše naopak. Bývají osobnostně vyzrálejší, trpělivější a rozumnější. Jsou též finančně zabezpečenější a sebevědomější na trhu práce. V knize Psychologie rodiny Ireny Sobotkové se navíc dočteme, že starší matky se lépe vyrovnávají například s předčasným porodem, s hyperaktivitou dítěte a s jinými odchylkami. Také své děti většinou déle kojí.

Pro děti je velmi důležité, aby jejich rodiče byli vyzrálými, psychologicky dospělými osobnostmi. „Zralí rodiče vytvářejí příznivější prostředí pro vývoj dítěte a jeho pozdější zralost,“ říká psycholog Eduard Bakalář, který se tímto tématem odborně zabývá. Psychologická zralost přitom podle něj může mít „pododdělení“, jež se sice většinou překrývají, avšak nemusejí. Můžeme tak hovořit o zralosti rozumové (zralý úsudek), ale zejména emoční, osobnostní a morální. „Ten, kdo uvažuje o rodičovství, by se měl cítit vnitřně silný, v pohodě, neměl by být zmítán většími problémy,“ říká Bakalář. „Rodičovství znamená dávat hodně času, energie, emocí, financí… a také se zříkat vlastního pohodlí, klidu a zájmů.“ Ke zralosti rozumové přitom podle Eduarda Bakaláře může přispět i četba modernějších publikací o manželství, vztazích a rodičovství.

Psychologická dospělost nastává zpravidla někdy kolem 25. roku (pro jednoduchost zanedbávám odlišnosti různých teorií, jakož i kulturní a individuální rozdíly). Sociální dospělost, charakterizovaná nezávislostí na pomoci rodičů a schopností dítě zabezpečit, na sebe u mnoha lidí nechává čekat ještě dalších pár let. A to už může být zase z biologického hlediska problém. Zejména u žen je pozdější těhotenství biologicky problémovější: obtížněji přicházejí do jiného stavu, častěji potratí, u jejich dětí je vyšší riziko vrozených vývojových vad, objevuje se více komplikací při porodu… Období, kdy je v životě ideální plodit děti, se tak v dnešní době povážlivě ztenčuje: z jedné strany tlačí sociální a psychická nevyzrálost, z druhé biologie.

Příběh Karla a Veroniky

Ani osobnostní zralost však není vše. K rodičovství je totiž zapotřebí dvou lidí, jejichž vztah je kvalitní. Pociťovaná a skutečná zralost navíc nemusí být totožná. Mnoho lidí si svou zralost neuvědomuje, a mnoho zralých má o sobě jisté pochybnosti. Dokonalá připravenost na dítě navíc ani není v době početí nutná. Příroda je moudrá a na připravenosti k rodičovství se citelně projevuje hormonální nastavení matky i otce v průběhu těhotenství. Důkazem může být skutečnost, že naprostá většina dětí, které byly počaty jako nechtěné, jsou později milovány. Biologicky vzato - není-li dítě na cestě, není třeba se na něj připravovat. Devět měsíců je poměrně dlouhá doba.

Zajímavý je v těchto ohledech příběh Karla a Veroniky. „Karel mi od počátku našeho vztahu zdůrazňoval, že děti nechce a nikdy chtít nebude,“ vypráví Veronika. „Nejdřív jsem si myslela, že se to změní, ale po osmi letech, kdy jsme spolu žili a on stále tvrdil, že,nikdy‘, jsem přestávala doufat.“ Veronika se dlouho trápila: toužila po dítěti a zároveň Karla nechtěla opustit. Až se rozhodla, že prostě vysadí hormonální antikoncepci, aniž by to Karlovi řekla. Krátce nato přišla do jiného stavu. „Bála jsem se, že mě Karel opustí, nebo aspoň bude zuřit. Nic z toho se nestalo,“ vypráví se smíchem. „Neřekl nic, ale hned začal řešit praktické věci: kde bude dětský pokojíček a tak. Po pár týdnech už na něm bylo jasně znát, že je pyšný a že se těší: pořád pozoroval, jestli už mi roste bříško, a pečoval o mě jako nikdy předtím! V půlce těhotenství dokonce přišel s myšlenkou, že zůstane na rodičovské, a tak se také stalo,“ culí se Veronika nad kávou.

Karel tedy pravděpodobně na dítě zralý byl, jakkoli si své rodičovské klady a možná i touhy neuvědomoval. Tímto však nechceme obecně radit toužícím ženám, aby se zachovaly stejně jako Veronika. Jejich Karlové by totiž mohli zareagovat úplně jinak.

***

Dále k tématu:

Co vás nejvíce motivovalo k rodičovství? (anketa)

Lenka Phelps (1976) působí v krizovém týmu pohotovostní psychiatrické služby, Massachusetts, USA, matka dvouleté dcery. Když se mi blížila třicítka, bylo mi jasné, že je nejvyšší čas. Děti jsem si vždycky přála, a i když jsem rodičovství záměrně neodkládala, teprve někdy po sedmadvacítce se dostavila touha po mateřství a bylo rozhodnuto. Měla jsem spoustu energie a podvědomě cítila, že bych ji mohla nejlépe využít k péči o potomka. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že má počáteční motivace k rodičovství měla hlavně biologický charakter, což ze mě asi činí typického příslušníka živočišné říše. 

Jeroným Klimeš (1967), psycholog, otec dvou dětí, z nichž první se mu narodilo v jeho 37 letech. Někdy okolo třicátého roku jsem s překvapením zjistil, že se na ulici dívám víc na malé děti než na jejich maminky. Tehdy jsem si řekl: „Tak to je s tebou, Jerome, amen...“ Ale nebylo to tak žhavé. Problém byl ve dvou věcech. V přílišné odpovědnosti až strachu z rodičovství a dále v mé partnerské volbě. Měl jsem sklon si vybírat partnerky, které byly podobné mému otci, tj. velké osobnosti, inteligentní a s rozhledem, ale zároveň též vyčítavé a autoritativní. Ani jeden vztah tohoto typu nedopadl dobře. Přílišnou odpovědnost vůči otcovství a strach ze selhání jsem vyřešil dvoustupňově. Před lety jsem žil s matkou dvou školaček a zjistil, že s náhradním otcovstvím nemám žádné problémy. Poté, co se se mnou jejich matka rozešla, našel jsem si svou stávající ženu. Naštěstí ne podle rodičovského duplikačního teorému, ale podle sourozeneckého. Má nynější žena se ze všeho nejvíc podobá mé mladší sestře a já jejímu nejstaršímu bratrovi. V té době již nic nebránilo mému biologickému otcovství i bezkonfl iktnímu partnerství. 

Irena Sobotková (1964) přednáší psychologii rodiny a vývojovou psychologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Matka dvou dětí. Děti jsem neměla nijak brzy - syna v 29, dceru ve 32 letech. Rozhodující pro mne bylo přesvědčení, že mám kvalitního partnera, a oboustranná touha mít děti právě spolu. Myslím, že u prvního plánovaného dítěte jde přece jen víc o touhu „být rodina“, u druhého už pak o racionálnější zvažování. Měli jsme s manželem to štěstí, že se nám obě děti narodily v pravý čas, když jsme se pro ně rozhodli. To považuji za jeden z faktorů dlouhodobé rodičovské spokojenosti. 

Eduard Bakalář (1934), psycholog zabývající se mj. rozvodovými spory, otec čtyř dětí, z nichž první se mu narodilo v 31 letech. V období, kdy se nám narodily čtyři děti, jsem si motivaci příliš neuvědomoval. Je velice pravděpodobné, vlastně jisté, že jsem v tomto směru nechával pracovat přírodu. Připouštím, že jsem si mohl přát udělat radost svým rodičům. Praktické aspekty jsem nechával na manželce, jinými slovy nejsem si vědom, že bych se rozhodoval „Teď je vhodná doba!“ Jednoho dne mně manželka nahlásila: „Jsem těhotná. “ Asi za dva roky: „Jsem znovu těhotná“ a o několik měsíců později „Jsou to dvojčata“. A pak ještě jednou: „Zdá se, že jsem znovu těhotná.“ 

Iva Štětovská (1958), psycholožka, přednáší psychohygienu na FF UK. Matka dcery, která se jí narodila v 37 letech. Upřímně řečeno, k rodičovství jsem měla dlouhou dobu velmi rezervovaný postoj. V raném dětství jsem zažila rozpad vlastní rodiny a negativní zážitky, které s tím souvisely, nebylo právě jednoduché překonat. Byla ve mně obava, zda zvládnu být dobrým rodičem svým dětem. Nejvíc mě asi k rodičovství motivoval můj muž. Měla jsem (a stále mám) pocit, že on dokáže být skvělým rodičem a může vyvážit a harmonizovat mé případné úlety v této oblasti. 

Gabriela Dymešová (1975), psycholožka, matka roční dcery. Hanna se nám narodila po pětiletém manželství. Touhu po miminku a naplnění mateřských a otcovských potřeb jsme pociťovali již mnohem dříve. Narození miminka jsme pouze oddalovali z racionálních důvodů, kterými bylo v prvé řadě zajištění stabilního zázemí. V tomto směru musím přiznat, že racionálnější byl můj manžel. S odstupem času vidím, jak je tento základ potřebný, neboť se umíme uskrovnit v mnohém, ale je pro nás důležité „budovat“ klidný, přívětivý a okolí otevřený domov na stabilním místě, kde je nám všem dobře. / Jedno africké přísloví říká: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.“ / Altruismus nebo sobectví? Rodiče s nerodiči se často navzájem obviňují ze sobectví. Ale kdo je sobečtější: ten, kdo „není ochoten obětovat svou kariéru, aby utíral dětem zadečky“, nebo ten, kdo „množí své geny a pobírá na to peníze od státu?“ Je větším altruistou, kdo plodí a pečuje, anebo kdo se dětí vzdá a snaží se být užitečný jiným způsobem? Mezi rodiči i bezdětnými pochopitelně najdeme jak sobce, tak altruisty. Ba dokonce i v motivaci jediného člověka k rodičovství či k bezdětnosti nacházíme jak sobecké, tak altruistické důvody. Rozdíl je pouze v zaměření „dobroty“. Zatímco bezdětní lidé se častěji angažují v pomoci širšímu okolí, rodiče věnují více energie okolí bližšímu. S narozením dítěte dochází ke změně. Lidé, kteří se jako bezdětní angažovali v obecně prospěšných projektech, odmítali konzum a jezdili ekologičtější veřejnou dopravou, najednou vnímají věci jinak. Na pomoc okolí a ekologii nemají čas ani energii, nedostatek peněz si vynucuje „výhodnější“ zaměstnání. V rodině se brzy objevuje auto. Děti potřebují to a ono, ještě že existují výhodné nákupy, „akce“ a množstevní slevy.

Literatura Skočovský, K. (2004). O těhotenství tatínků. Psychologie dnes 12 (10) 22-23. Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál.