Online archiv

Myslím, že studentům psychologie se málo připomíná, že mezinárodní klasifikace nemocí ICD 10 i DSM 4 jsou děravý jako dědovy spodky. Chybí v nich desítky jevů, které ve svém profesním životě potkají. Například naprosto chybí klasifikace poruch partnerského soužití. Nebo co je to za diagnózu: Dyslexie - porucha čtení? To je, jako kdybych přišel k doktorovi a ten vítězoslavně zvolal: „Heuréka, pane Klimeši, vy máte poruchu chůze do schodů!“ To bych ho asi poslal k šípku, protože poruchu chůze do schodů mi může způsobit tisíc příčin. Pořád nechápu, jak nám mohou klienti zbaštit stejně neurčitou diagnózu „porucha čtení“, za kterou se též skryje tisíce příčin. Jestliže ale běžně operujeme s tak vágními diagnózami, musíme je vždy doplnit vysvětlením a popisem, jak konkrétně se tyto poruchy projevují. To však vidíme jen vzácně. Naopak běžně potkáváme populární odpadkové koše - diagnózy, kam můžeme hodit opravdu cokoli - hraniční porucha, autismus, smíšená porucha osobnosti (universální psychopat), LMD a podobně. Od doby, co dělám v Brně pro ombudsmana, čtu více soudních posudků. Jsem zděšen, jak si soudní znalci oblíbili diagnózu smíšená porucha osobnosti. Ta by se ale měla používat jen v případech, když vyšetřovaný nesplňuje žádnou diagnózu specifických poruch osobnosti. To bohužel většinou splňuje. Jenže soudní znalci ji zjevně používají, aby nemuseli vypisovat vícero diagnóz. Například správně by měli napsat, že vyšetřovaný má paranoidní a disociální poruchy osobnosti (F60.0, F60.2) a třeba přidat i diagnózu „jiná specifická porucha osobnosti“ (F60.8) a ne všechny smíchat do jednoho hrnce - smíšená porucha osobnosti, zkrátka Eintopf F61. Ono to vypadá jako slovíčkaření, ale opak je pravdou. Jestliže si z diagnóz uděláme rozplizlé bláboly, pak psychologické posudky budou bezobsažné pavlačové drby. Ukáži vám jeden případ, kdy jen náhodou nevznikl vážný problém. Uznávám, že termíny debil, imbecil, idiot asi nejsou v praxi použitelné, ale i zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví „lehká mentální zaostalost“ znamená bývalou debilitu a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení. Pamatuju si, jak v posudku jednoho lékaře bylo napsáno, že dítě trpí střední mentální zaostalostí. Ptal jsem se, zda adoptivní rodiče jsou připraveni na přijetí dítěte na úrovni imbecilie. Kolegové mi oponovali, že ne, že se to jen tak píše, že prostě bude trochu pozadu a že to má každý druhý člověk. Tak jsme se o tom dohadovali, až se našlo IQ dokonce okolo 30. To je mentální retardace taková, jako když vyšije. Proto stále zdůrazňuji, že s diagnózami musíme opravdu zacházet přesně, asi jako řezbář s dlátem. Bohužel opak je pravdou. Místo pečlivého psychologického řemesla nacházíme rozevlátou uvolněnost. Viděl jsem posudek, v němž jeden soudní znalec od pasu střelil člověku imbecilii, zatímco ve druhém, pečlivějším posudku mu naměřili průměrné IQ okolo 100. Jednou jsem kvetl při oponentuře bakalářské práce. Autorka se tam zjevně opájela postmoderními citáty stylu: …schizofrenie - tato patologická radikalizace „normální“ neurčitosti identity - zaujala první místo mezi psychickými chorobami. (Bauman) Zdá se, že studentka nikdy neviděla schizofrenika, protože ti zpravidla poruchami identity netrpí. Ti řeší jiné problémy, třeba čip v hlavě. Stejně tak by mě zajímalo, z jakých pramenů Bauman zjistil, že na rozdíl od minulosti je více schizofrenií, natož že vedou prim. Pokud vím, tak jejich prevalence je vcelku stabilní, představují přibližně 2 % populace. Opravdu schizofrenie (F20) není mnohočetná porucha osobnosti (F44.8), i když etymologicky znamená rozštěp mysli. Ze všech písmen, co ICD 10 používá ke klasifikaci nemocí, představují psychické poruchy jen jedno písmeno. To neznamená, že by jich bylo tak málo, ale pouze že psychiatrická diagnostika je stále ještě v plenkách. Psychických poruch je možná ještě více než somatických. Nemá-li psychologická diagnostika skončit jako šamanistické vykřikování efkových kódů, pak musíme každé F doplnit podrobným popisem toho, jak se u daného pacienta porucha projevuje. Tento popis je pak potřeba považovat za součást diagnózy. Špatná diagnóza totiž znamená neúčinnou či dokonce škodlivou léčbu.

Hry na internetu je možné hrát dvěma způsoby. Buď se na příběh díváte podobně jako na film a nepřemýšlíte nad tím, kdo jsou ti herci ve skutečnosti, nebo se snažíte proniknout za oponu - a riskujete, že se dozvíte něco, co jste vlastně ani vědět nechtěli.

Barbara Nesvadbová (1975) Narodila se v rodině dvou psychiatrů, otec byl zároveň známým spisovatelem sci-fi. Vystudovala FSV UK, obor masová komunikace. V roce 2001 se vdala za tehdejšího ministra Karla Březinu, narodila se jim dcera Bibiana, ale manželství vydrželo jen dva roky. Pracuje jako šéfredaktorka módního měsíčníku Harper´s Bazaar. Je autorkou knih Řízkaři, Bestiář, Život nanečisto a Pohádkář, který se stal bestsellerem letošního léta.

Podzimní deprese

Jmenuji se Martina a čtení Psychologie dnes mne inspirovalo k napsání mého příběhu. Je mi necelých 17 let a jsem z Prahy. Pocházím, řekla bych, z průměrné české rodiny, mám nevlastního bratra z matčina prvního manželství a vlastní sestru. V současné době se léčím na dětské psychiatrické klinice ve FN Motol. Dostala jsem se tam po pokusu o sebevraždu a jsem za to ráda. Můj problém, kvůli kterému jsem snědla léky, začíná už v mém raném dětství. Samozřejmě se k němu nabalilo několik dalších věcí, ale tenhle problém je hlavní a začal se bohužel řešit až teď. Můj nevlastní bratr, o 5 let starší, mne od mých pěti let sexuálně zneužíval. Netvrdím, že to pro mě bylo vždy hrozné, naopak jsem „společné činnosti“ někdy vyhledávala. Přesto to ve mně zanechalo následky. Zanedlouho poté, co jsem si našla přítele, začaly potíže v sexu. Některé praktiky, jako třeba orální sex, mi vadily. Přítel mne do nich nikdy nenutil, jen se občas zeptal a mne mrzelo ho vždy odmítat. Několikrát jsme se kvůli tomu i pohádali, a když se přítel dozvěděl, z jakého důvodu se tak chovám, sám nevěděl, co má dělat. Chvíli byl smutný, chvíli naštvaný. A jelikož bratr stále bydlí v bytě s rodiči a tedy i se mnou, chtěl, abych se nastěhovala k němu. Již dříve jsem měla kvůli bratrovi strach ze vztahů a nikdy jsem si nebyla jistá svými city. Bohužel jsem takhle přišla o hodně přátel. Možná i kvůli němu mě ve škole šikanovali. A možná že to, čím jsem si prošla, pomohlo mému rozhodnutí věnovat se psychologii. Doufám jen, že toho jednou dosáhnu. Už teď mám založený blog, přes který se snažím lidem pomáhat. Alespoň těm, kteří třeba mají depresi a potřebují si s někým promluvit. Teď, když jsem na psychiatrii, jsem konečně našla sílu říct o všem mámě. Teprve teď se začíná něco dít, do konce tohoto boje mám ještě daleko. Nepřeji si, aby šel můj bratr do vězení nebo měl jakékoli jiné problémy, jediné, co chci, je vrátit se do normálního života a jednou na všechno zapomenout. Ještě bych chtěla popsat, jak to chodí v mém dočasném domově. Je tam přísný režim, pravidelně nám prohlížejí osobní věci. Denně chodíme na autogenní trénink a další terapie jako arte, ergo nebo muzikoterapii. Každý všední den je škola. Všechno se tam dá přežít, jen jedna věc je těžká. Jsou tam lidé s různou povahou, s někým si rozumíte, s někým ne. A když si s někým začnete rozumět, obvykle během několika dní odejde. Pak je hrozné loučení. A ještě něco, na co jsem si ze začátku nemohla zvyknout. Vlastně bych to neměla ani říkat. Asi polovina dívek se sebepoškozuje. Všechny tvrdí, že začaly až tam. Ale i na to si člověk zvykne. Nejhorší je, když slyšíte, že některý z vašich spolubydlících se dozvěděl nějakou špatnou zprávu z rodiny. I když to není někdo z vašich nejbližších, prožíváte to s ním víc, než kdybyste byli venku. Závěrem chci říct, že věřím, že mi pobyt na dětské psychiatrické klinice pomůže a jednou vyřeším své vnitřní problémy. A také doufám, že se mi podaří vystudovat psychologii. Už teď jsem si vyřešila některé menší starosti a snad to bude ještě pokračovat. Chci tímto poděkovat své lékařce, sestřičkám na oddělení i lidem, kteří to tam přežívají se mnou, i těm, kteří už odešli. Především Henrymu C. Martina