Jak vznikly mé potíže

Jmenuji se Martina a čtení Psychologie dnes mne inspirovalo k napsání mého příběhu. Je mi necelých 17 let a jsem z Prahy. Pocházím, řekla bych, z průměrné české rodiny, mám nevlastního bratra z matčina prvního manželství a vlastní sestru. V současné době se léčím na dětské psychiatrické klinice ve FN Motol. Dostala jsem se tam po pokusu o sebevraždu a jsem za to ráda. Můj problém, kvůli kterému jsem snědla léky, začíná už v mém raném dětství. Samozřejmě se k němu nabalilo několik dalších věcí, ale tenhle problém je hlavní a začal se bohužel řešit až teď. Můj nevlastní bratr, o 5 let starší, mne od mých pěti let sexuálně zneužíval. Netvrdím, že to pro mě bylo vždy hrozné, naopak jsem „společné činnosti“ někdy vyhledávala. Přesto to ve mně zanechalo následky. Zanedlouho poté, co jsem si našla přítele, začaly potíže v sexu. Některé praktiky, jako třeba orální sex, mi vadily. Přítel mne do nich nikdy nenutil, jen se občas zeptal a mne mrzelo ho vždy odmítat. Několikrát jsme se kvůli tomu i pohádali, a když se přítel dozvěděl, z jakého důvodu se tak chovám, sám nevěděl, co má dělat. Chvíli byl smutný, chvíli naštvaný. A jelikož bratr stále bydlí v bytě s rodiči a tedy i se mnou, chtěl, abych se nastěhovala k němu. Již dříve jsem měla kvůli bratrovi strach ze vztahů a nikdy jsem si nebyla jistá svými city. Bohužel jsem takhle přišla o hodně přátel. Možná i kvůli němu mě ve škole šikanovali. A možná že to, čím jsem si prošla, pomohlo mému rozhodnutí věnovat se psychologii. Doufám jen, že toho jednou dosáhnu. Už teď mám založený blog, přes který se snažím lidem pomáhat. Alespoň těm, kteří třeba mají depresi a potřebují si s někým promluvit. Teď, když jsem na psychiatrii, jsem konečně našla sílu říct o všem mámě. Teprve teď se začíná něco dít, do konce tohoto boje mám ještě daleko. Nepřeji si, aby šel můj bratr do vězení nebo měl jakékoli jiné problémy, jediné, co chci, je vrátit se do normálního života a jednou na všechno zapomenout. Ještě bych chtěla popsat, jak to chodí v mém dočasném domově. Je tam přísný režim, pravidelně nám prohlížejí osobní věci. Denně chodíme na autogenní trénink a další terapie jako arte, ergo nebo muzikoterapii. Každý všední den je škola. Všechno se tam dá přežít, jen jedna věc je těžká. Jsou tam lidé s různou povahou, s někým si rozumíte, s někým ne. A když si s někým začnete rozumět, obvykle během několika dní odejde. Pak je hrozné loučení. A ještě něco, na co jsem si ze začátku nemohla zvyknout. Vlastně bych to neměla ani říkat. Asi polovina dívek se sebepoškozuje. Všechny tvrdí, že začaly až tam. Ale i na to si člověk zvykne. Nejhorší je, když slyšíte, že některý z vašich spolubydlících se dozvěděl nějakou špatnou zprávu z rodiny. I když to není někdo z vašich nejbližších, prožíváte to s ním víc, než kdybyste byli venku. Závěrem chci říct, že věřím, že mi pobyt na dětské psychiatrické klinice pomůže a jednou vyřeším své vnitřní problémy. A také doufám, že se mi podaří vystudovat psychologii. Už teď jsem si vyřešila některé menší starosti a snad to bude ještě pokračovat. Chci tímto poděkovat své lékařce, sestřičkám na oddělení i lidem, kteří to tam přežívají se mnou, i těm, kteří už odešli. Především Henrymu C. Martina