Diagnostika: aby se vlk nažral…

Myslím, že studentům psychologie se málo připomíná, že mezinárodní klasifikace nemocí ICD 10 i DSM 4 jsou děravý jako dědovy spodky. Chybí v nich desítky jevů, které ve svém profesním životě potkají. Například naprosto chybí klasifikace poruch partnerského soužití. Nebo co je to za diagnózu: Dyslexie - porucha čtení? To je, jako kdybych přišel k doktorovi a ten vítězoslavně zvolal: „Heuréka, pane Klimeši, vy máte poruchu chůze do schodů!“ To bych ho asi poslal k šípku, protože poruchu chůze do schodů mi může způsobit tisíc příčin. Pořád nechápu, jak nám mohou klienti zbaštit stejně neurčitou diagnózu „porucha čtení“, za kterou se též skryje tisíce příčin. Jestliže ale běžně operujeme s tak vágními diagnózami, musíme je vždy doplnit vysvětlením a popisem, jak konkrétně se tyto poruchy projevují. To však vidíme jen vzácně. Naopak běžně potkáváme populární odpadkové koše - diagnózy, kam můžeme hodit opravdu cokoli - hraniční porucha, autismus, smíšená porucha osobnosti (universální psychopat), LMD a podobně. Od doby, co dělám v Brně pro ombudsmana, čtu více soudních posudků. Jsem zděšen, jak si soudní znalci oblíbili diagnózu smíšená porucha osobnosti. Ta by se ale měla používat jen v případech, když vyšetřovaný nesplňuje žádnou diagnózu specifických poruch osobnosti. To bohužel většinou splňuje. Jenže soudní znalci ji zjevně používají, aby nemuseli vypisovat vícero diagnóz. Například správně by měli napsat, že vyšetřovaný má paranoidní a disociální poruchy osobnosti (F60.0, F60.2) a třeba přidat i diagnózu „jiná specifická porucha osobnosti“ (F60.8) a ne všechny smíchat do jednoho hrnce - smíšená porucha osobnosti, zkrátka Eintopf F61. Ono to vypadá jako slovíčkaření, ale opak je pravdou. Jestliže si z diagnóz uděláme rozplizlé bláboly, pak psychologické posudky budou bezobsažné pavlačové drby. Ukáži vám jeden případ, kdy jen náhodou nevznikl vážný problém. Uznávám, že termíny debil, imbecil, idiot asi nejsou v praxi použitelné, ale i zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví „lehká mentální zaostalost“ znamená bývalou debilitu a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení. Pamatuju si, jak v posudku jednoho lékaře bylo napsáno, že dítě trpí střední mentální zaostalostí. Ptal jsem se, zda adoptivní rodiče jsou připraveni na přijetí dítěte na úrovni imbecilie. Kolegové mi oponovali, že ne, že se to jen tak píše, že prostě bude trochu pozadu a že to má každý druhý člověk. Tak jsme se o tom dohadovali, až se našlo IQ dokonce okolo 30. To je mentální retardace taková, jako když vyšije. Proto stále zdůrazňuji, že s diagnózami musíme opravdu zacházet přesně, asi jako řezbář s dlátem. Bohužel opak je pravdou. Místo pečlivého psychologického řemesla nacházíme rozevlátou uvolněnost. Viděl jsem posudek, v němž jeden soudní znalec od pasu střelil člověku imbecilii, zatímco ve druhém, pečlivějším posudku mu naměřili průměrné IQ okolo 100. Jednou jsem kvetl při oponentuře bakalářské práce. Autorka se tam zjevně opájela postmoderními citáty stylu: …schizofrenie - tato patologická radikalizace „normální“ neurčitosti identity - zaujala první místo mezi psychickými chorobami. (Bauman) Zdá se, že studentka nikdy neviděla schizofrenika, protože ti zpravidla poruchami identity netrpí. Ti řeší jiné problémy, třeba čip v hlavě. Stejně tak by mě zajímalo, z jakých pramenů Bauman zjistil, že na rozdíl od minulosti je více schizofrenií, natož že vedou prim. Pokud vím, tak jejich prevalence je vcelku stabilní, představují přibližně 2 % populace. Opravdu schizofrenie (F20) není mnohočetná porucha osobnosti (F44.8), i když etymologicky znamená rozštěp mysli. Ze všech písmen, co ICD 10 používá ke klasifikaci nemocí, představují psychické poruchy jen jedno písmeno. To neznamená, že by jich bylo tak málo, ale pouze že psychiatrická diagnostika je stále ještě v plenkách. Psychických poruch je možná ještě více než somatických. Nemá-li psychologická diagnostika skončit jako šamanistické vykřikování efkových kódů, pak musíme každé F doplnit podrobným popisem toho, jak se u daného pacienta porucha projevuje. Tento popis je pak potřeba považovat za součást diagnózy. Špatná diagnóza totiž znamená neúčinnou či dokonce škodlivou léčbu.