Anketa: Pořídil(a) bych svým dětem sledovací zařízení? A z jakých důvodů?

? Své děti nade vše miluji, avšak o tom, že bych je dala očipovat nebo jim zakoupila „bezpečnostní krabičku“, neuvažuji. Když byly malé, doprovázeli jsme je všude tam, kde toho bylo zapotřebí. Dnes už je na ně spolehnutí a doufám, že samy v mezích svých možností dbají o svou bezpečnost. Také u sebe nosí mobilní telefony. Je příjemné, že se nám mohou kdykoliv ohlásit nebo můžeme zavolat my jim, tedy pokud si mobil zrovna nevypnou, což s oblibou dělají zvláště ve chvílích, kdy se to nám rodičům nejméně hodí. Eva Labusová, šéfredaktorka časopisu Děti a my ? Pravděpodobnost únosu je velmi malá, ale co je statistika proti našemu sžíravému strachu, že o své dítě přijdeme? Že bychom nevěděli, kde je, zda je živé, nebo mrtvé, zda ho někdo někde netýrá? Tento strach je pro každého rodiče asi ten nejnesnesitelnější. Se svým synem jsem to vyřešil tak, že až do páté třídy jsem ho do školy vozil a odpoledne pro něj chodila chůva. Poté odešel na víceleté gymnázium a já se musel se svým strachem vyrovnat, abych mu více neuškodil svojí hyperprotektivitou. Možnost lokalizace dítěte prostřednictvím GPS si dovedu představit u mladších dětí; u teenagerů jedině s jejich svolením a s omezením funkce na indikaci, že se potomek dostal výrazně mimo dohodnuté teritorium. U dětí rodičů veřejně známých, výrazně bohatých či z jiných důvodů vydíratelných bych použití sledovacího zařízení vnímal jako daň, kterou platí za své výjimečné postavení ve společnosti. Pořád lepší než chodit s ochrankou za zády. Stanislav Svoboda, předseda občanského sdružení Škola dětem ? Mám roční dceru. Jestli máte dítě, víte, co je nejhorší strach – že se vám dítě nevrátí domů. A já vím, že ona to prostě u sebe bude mít. Než to začne schválně vypínat nebo zahazovat nebo to třeba naschvál hodí do náklaďáku, který jede do Brna, aby měl tatínek nějakou zábavu. Zeptejte se mě za pár let, jak to Eliška snáší.