Online archiv

S Nikolou Štefanem jsem se seznámil na šachovém turnaji. Zprvu jsem ho pokládal za indického matematika, pak vyšlo najevo, že je to Rom ze Smíchova. Šachy má rád proto, že v nich neexistuje diskriminace – jediné, na čem záleží, je, jak člověk svou věc umí.

? Své děti nade vše miluji, avšak o tom, že bych je dala očipovat nebo jim zakoupila „bezpečnostní krabičku“, neuvažuji. Když byly malé, doprovázeli jsme je všude tam, kde toho bylo zapotřebí. Dnes už je na ně spolehnutí a doufám, že samy v mezích svých možností dbají o svou bezpečnost. Také u sebe nosí mobilní telefony. Je příjemné, že se nám mohou kdykoliv ohlásit nebo můžeme zavolat my jim, tedy pokud si mobil zrovna nevypnou, což s oblibou dělají zvláště ve chvílích, kdy se to nám rodičům nejméně hodí. Eva Labusová, šéfredaktorka časopisu Děti a my ? Pravděpodobnost únosu je velmi malá, ale co je statistika proti našemu sžíravému strachu, že o své dítě přijdeme? Že bychom nevěděli, kde je, zda je živé, nebo mrtvé, zda ho někdo někde netýrá? Tento strach je pro každého rodiče asi ten nejnesnesitelnější. Se svým synem jsem to vyřešil tak, že až do páté třídy jsem ho do školy vozil a odpoledne pro něj chodila chůva. Poté odešel na víceleté gymnázium a já se musel se svým strachem vyrovnat, abych mu více neuškodil svojí hyperprotektivitou. Možnost lokalizace dítěte prostřednictvím GPS si dovedu představit u mladších dětí; u teenagerů jedině s jejich svolením a s omezením funkce na indikaci, že se potomek dostal výrazně mimo dohodnuté teritorium. U dětí rodičů veřejně známých, výrazně bohatých či z jiných důvodů vydíratelných bych použití sledovacího zařízení vnímal jako daň, kterou platí za své výjimečné postavení ve společnosti. Pořád lepší než chodit s ochrankou za zády. Stanislav Svoboda, předseda občanského sdružení Škola dětem ? Mám roční dceru. Jestli máte dítě, víte, co je nejhorší strach – že se vám dítě nevrátí domů. A já vím, že ona to prostě u sebe bude mít. Než to začne schválně vypínat nebo zahazovat nebo to třeba naschvál hodí do náklaďáku, který jede do Brna, aby měl tatínek nějakou zábavu. Zeptejte se mě za pár let, jak to Eliška snáší.

Elektronická sledovací zařízení jsou na našem trhu už několik let, aniž by vyvolávala větší zájem či emoce. Poslední měsíce však všechno změnily – zmizení Aničky Janatkové a další útoky na děti vyvolaly v rodičích pocity ohrožení a potřebu něco pro bezpečí svých dětí udělat. Cokoli a za každou cenu.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Český cestovatel a dobrodruh A. V. Frič popisuje v knize Indiáni Jižní Ameriky porod u kmene Bororó: Na břehu řeky byl postaven nízký domek ze suchého rákosí a do toho domku byla přivedena rodička a ponechána o samotě… musel jsem se přemáhat, když páni čarodějové zapálili boudu z několika stran. Pak s velkým řevem se pustili ke vchodu do boudy. Nepopsatelný výkřik bolesti a leknutí přerušil jejich řev a pak vše utichlo. Z kouře a hořící slámy vyběhla malá maminka s nově narozeným děťátkem. Úlek byl asi prostředkem, který usnadnil porod. Skočila do říčky, přebrodila a přeplavala na druhou stranu, tam se otřepala a přeplavala zpět. Od starších žen přijala bambusový „panakú“, dala do něho plováním vykoupané novorozeně, zavěsila si koš na záda, připjala jej lýkem na čelo, vzala lopatku z tvrdého dřeva a šla do lesa sbírat jedlé kořeny. Jak jí bylo? Ale tvářila se vesele a spokojeně. Zato uboze vypadal její manžel. Ležel na lůžku a zle naříkal. Všichni obyvatelé „baita“ se nahrnuli do jeho domku a smutni mu útrpně domlouvali a tišili ho. Protože se k tomu připletl můj tlumočník, dověděl jsem se, že muž je těžce nemocen. Po delším pátrání zjistil, že nemoc se jmenuje kuvade a jejím smyslem je odlákat zlé duchy, kteří by mohli otevřenou ranou po porodu ohrozit matku. Těhotenství a porod jsou mysteria přesahující naši každodenní zkušenost, a není tedy divu, že se k nim váže mnoho pověr, magických praktik a hlavně emocionálního doprovodu. Že nás od Bororů dělí několik civilizačních etap, neznamená, že u nás něco podobného není možné. A jmenuje se to stále kuvade, přestože se to píše jinak.

/ Poradna /

Nejznámější český psychiatr 20. století, zakladatel Linky důvěry, autor desítek publikací, několika divadelních her, jakož i první učebnice matrimoniologie vůbec, okouzlující společník, zdatný popularizátor, bavič, vtipný glosátor a obratný diskutér, příležitostný filmový herec, především ale charizmatický muž!

Jako supervizor se často nestačím divit, jak velká míra neinformovanosti mezi tuzemskými psychology a psychoterapeuty panuje, kolik předsudků a mylných domněnek je zde zakořeněno. Troufám si tvrdit, že veškeré znalosti z oblasti psychoterapeutických teorií, systémů, škol a směrů u mnoha z nás pocházejí z jedné jediné učebnice.

Co se vám vybaví, když se řekne prožitky blízkosti smrti? Tunel, cesta za světlem, andělé… Stoupenci života po životě v nich spatřují „vědecké důkazy“ o existenci zásvětí. Vědci a lékaři se k nim naopak často staví spíše skepticky a hledají pro ně racionální vysvětlení. Více než třicet let trvající vědecké výzkumy přinesly mnohé zajímavé poznatky, ale také spory a řadu nezodpovězených otázek. Zaměříme se zde na ty nejzajímavější z nich.

Začnou-li partneři společně podnikat, může se jim snadno stát, že práce vlastně nikdy nekončí. Ne vždy se jim podaří úspěšně oddělit soukromý a pracovní život, osobní konfl ikty pak mohou ovlivňovat pracovní výsledky, a naopak.