Uřízněte mi tu ruku, není moje aneb Apotemnofilie

To slovo má ponurý zvuk, který by nás mohl zmýlit natolik, že bychom začli uvažovat o chorobné náklonnosti k temnotě. Nenechme se však svádět fonémy cizích jazyků; parafilie také není zamilování do parašutisty. Složenina apotemnophilia se skládá z řeckých kořenů: apo = od, temnein = řezat, philia = náklonnost, touha a označuje poruchu spočívající v neodbytné žádosti jinak normálních pacientů po amputaci některé části zcela zdravé končetiny či končetin. Po provedení tohoto zákroku popisují úlevu, pocity štěstí až orgastické intenzity a bez amputované části se paradoxně cítí „konečně celiství a správní“. Jediné temno tedy panuje v neodhalených příčinách tohoto podivného jevu. Současná psychiatrie jej řadí mezi poruchy identity a integrity tělového schematu (body integrity identity disorder), ale to je zase jen nálepka nevysvětlující podstatu problému. Přitom postižených jedinců je více, než se předpokládá a než se jich dostane do kuriózních zpráv černé kroniky, a v posledních desetiletích jich přibývá. V květnu 1989 odcestoval 79letý muž z New Yorku do Mexika, kde zaplatil 10 000 dolarů za to, že mu pokoutní chirurg amputoval dolní končetinu; zemřel na gangrénu v hotelovém pokoji. V říjnu 1999 zcela zdravý a příčetný muž z Milwaukee si amputoval domácky vyrobenou guillotinou levou paži a při snaze o chirurgické ošetření prohlásil, že to udělá znovu, pokud mu lékaři pahýl přišijí. Čtyřicetiletá kalifornská advokátka byla odmítnuta v několika nemocnicích, kde žádala amputaci obou dolních končetin v lýtkách. Doma si je tedy zatáhla škrtidlem a obložila ledem s představou, že tkáň odumře a bude muset být amputována. Poté, co jí lékaři nohy zachránili, prohlásila, že si je nechá ujet vlakem nebo že si je ustřelí.