Co s dětmi ze zrušených kojeneckých ústavů?

(PD 2/2012) V novele zákona se v podstatě nepřímo omezuje dlouhodobá pěstounská péče, která byla vhodná pro určitý typ dětí, které nejsou vhodné do adopce a zároveň je jejich biologická rodina natolik neschopna, že je na 99,9 % jisté, že se nemají šanci do ní vrátit. Jako pěstounská maminka mám 3 různé zkušeností s původ. rodinou dítěte, pan Macela z MPSV ho zná od různých pěstounů, ale do novely nezahrnuje. Pokud přijde dítě, jehož rodič má momentální problémy, které se řeší, jsem pro návrat dítěte do původ. rodiny. Pokud přijde dítě rodiče s dlouhodobými problémy (i kdyby to bylo jen stabilní odmítnutí dítěte z důvodu mentálního postižení atd.) a pokud je odmítnutí trvalejší, je nutné dítě nebalamutit rozvojem vztahu s rodnými rodiči, kteří o ně nejeví zájem. Dítě to pouze zraňuje nebo psychicky rozhazuje. Když pěstoun dostane dítě, u kterého návrat do původní rodiny je téměř nemožný a zároveň musí živit iluzi o tom, že se rozvíjí vztahy (čímž dítě ztrácí pravdivou identitu o sobě), dítě se obvykle v chování a ve své pěstounské rodině velmi zhorší. Po těchto špatných zkušenostech je jisté, že pěstounů ubude, což se stalo po přijetí podobné novely například v Polsku. Co se týká názoru pana Macely, že v Anglii je vše lepší: jsou tam ústavy, ale mají jinou cedulku. A není jich málo. V podstatě většina postižených dětí nežije ve své původní rodině, ale v internátech - ale NENÍ TO ÚSTAV. Původní rodina si je bere třeba jednou do měsíce. Takže OSN je v klidu a Anglie je děsně pokroková a na všechny velmi kritická. Anička