Delirium

Otřel z čela lekavý pot. Když se vzápětí podíval na svoji chvějící se ruku, prudce sebou škubl. „Svině!“ vykřikl a prudkým pohybem setřepal z ruky černého pavouka nebo co to bylo. Stál v otevřených dveřích a nervózně se rozhlížel. Něco tu nehrálo. Drobné černé stíny se s ševelícím šustěním nožiček pomalu blížily. Nechápal, odkud se vzaly, ale vnímal palčivý strach. Stovky drobných tvorů si razily cestu přímo k němu. Přivádělo ho to k šílenství. Černá odporná masa hmyzích těl ho obklopila ze všech stran. Neunikne! Dřevěná deska pod jeho nohama náhle zapraskala a pak už jen vnímal, jak se řítí dolů. Nemohl se nadechnout. Obklopen prachem řítících se stěn padal dolů kamsi do sklepení. Bylo absurdní, jak zoufale se snažil setřást hmyz z vlasů a kůže místo toho, aby se jakkoli pokusil přibrzdit svůj pád do hlubiny. Všechno běželo tak rychle. A nevyhnutelný dopad se blížil… Oslnilo ho prudké světlo a musel přivřít oči. Hukot strojů mu rezonoval v hlavě a bolel kdesi v hloubi mozku. Záblesk vzpomínky se smísil s aktuálními vjemy. Pavouci. Podlaha. Pád. Dílna v jejich fabrice. „Karle, jsi to ty? Zhasni, kurva, to světlo!“ vyrazil ze sebe, „a vypni, do prdele, už tu mašinu!“ Přiblížil se k němu obrys člověka. Pokusil se pohnout, ale nemohl. Rameno jakéhosi stroje drželo jeho vlastní paži. Mříže. Světla a stíny. Pach kovu, prachu a ještě čehosi zlověstného. Sakra. Co se to děje? „Karle, jsi to ty?“ Chtějí ho zabít! Budou ho i mučit? „Vy svině! Tak jste mě dostali!“