Online archiv

Autor: Miroslav Orel

Osobnostní poruchy (3. díl) Schizoidní a histrionská porucha osobnosti

Miroslav Orel, 1/2015
„Prosím, posaďte se, pane inženýre,“ usmál se přívětivě ředitel. Muž v šedém, nevýrazném svetru se beze slova posadil. Nezvedl oči a vypadalo to, jakoby se zaměřil pouze na jeden bod na podlaze. „Pane inženýre, možná víte, proč jsem vás sem pozval. Chci vám osobně poděkovat za práci na projektu, kterou jste dokončil. Velice si vážím úsilí, které jste odvedl.“ Žádná reakce. Nebylo vůbec zřejmé, jestli slova dorazila k uším toho, komu byla určena. „Chci vám poděkovat a předat vaše záznamy, abyste mohl pokračovat. V příští výplatě, prosím, čekejte odměnu jako moje uznání. Udělal jste pro firmu opravdu kus práce,“ usmál se co nejsrdečněji ředitel. „Ano. Dobře. Děkuji,“ pronesl inženýr bez náznaku intonace a polkl naprázdno. S očima stále sledujícíma podlahu přijal objemnou složku. Ředitel se nemohl ubránit dojmu malé, šedé, plaché myšky. Svět umí být neuvěřitelně podivný, napadlo ho. Dobře věděl, že před ním sedí jeden z nejchytřejších lidí firmy. Mezi lidmi byl ale zároveň jaksi „mimo“ a byl až nápadný svou nenápadností. Jakoby v ostrém kontrastu se řediteli na malou chvíli mihl v mysli obraz jeho bývalé sekretářky a přišlo mu, že tihle dva byli jak černá a bílá. Marry - jak chtěla, aby ji oslovoval, protože Marie jí přišlo moc přízemní - byla okázale dramatická ve všech ohledech, nápadná svým oblečením, líčením i parfémy, přehnaně afektovaná a teatrální. Občas mu připadlo, jakoby potřebovala na sebe strhávat sto deset procent pozornosti všech. Vzpomněl si, jak rychle a intenzivně se uměla rozplakat, a jak rychle její slzy zase oschly i za co všechno ho pak obviňovala… Muž naproti nesměle zvedl obočí, jakoby nevěděl, co se od něj dál chce, a poprvé se krátce podíval na ředitele. „Jestli ke mně nic nemáte vy, pane inženýre, tak ode mne je to všechno,“ zvedl se ředitel a automaticky se chystal podat ruku. Inženýr však již stál zády k němu a tiše odcházel - do bezpečí své pracovny daleko od lidí, ke své práci a ke svým přístrojům… V dnešním díle se dotkneme dalších variant z kategorie specifi ckých poruch osobností - schizoidní a histrionské. Vedle sebe jsou tyto formy v mnoha aspektech kontrastní a dokládají různorodou pestrost duševních poruch. I v těchto případech nacházíme atypický profil osobnostních vlastností a dispozic, který přináší řadu problémů a komplikuje život dotyčným i jejich okolí.

Disociativní fuga:

Miroslav Orel, 10/2014
Cestuji, a nevím kam…

Když tělo stůně za duši

Miroslav Orel, 9/2014
Somatoformní poruchy:

Pramínek vlasů si vytrhnu potají…

Miroslav Orel, 7-8/2014
Trichotillomanie Napětí, které v sobě cítila, stoupalo. Měla dojem, že nevydrží na jednom místě. Vnímala neklid v celém těle i v hlavě. Znovu se podívala na hodiny. Ještě pár minut! Jako by to byla celá věčnost. Ale pak už bude mít prostor. Prostor pro sebe a uspokojení své touhy. Při té představě jí po zádech proběhlo zdaleka ne nepříjemné zamrazení… … Jemně otočila několik svých vlasů kolem ukazováčku, jako by si s nimi chtěla hrát. Vnímala jejich hebkost mezi prsty. Vnímala tlukot svého srdce. A v momentě, kdy prudkým a jednoznačným trhnutím drobný chomáček vlasů vytrhla, projela jí příjemná a uvolňující vlna zklidnění. Zavřela oči, aby si vychutnala tu chvíli…

Schizofrenie

Miroslav Orel, 6/2014
Ty poslední kroky už skoro běžel. Rychle za sebou zabouchl dveře. Zamkl a tiše poslouchal. Sledují ho! O tom není pochyb! Viděl ty jejich pohledy! Jak si špitali a pozorovali ho. Rozhlédl se kolem sebe a zhluboka se nadechl. Je ztracen! Cítil, jak do místnosti proniká jedovatý plyn. Dostali ho! Jeho zoufalství a tlukot srdce přerušilo zřetelné syčení: „Sssssssis myslel, že unikneš?“ Chytil si hlavu do dlaní. „Nám nikdy neunikneš!“ Věděl, že neunikne. Věděl, že satelity a lasery jej sledují na každém kroku. Věděl, že nemůže věřit nikomu. Nikomu! Bylo to tak skutečné. Pach otráveného plynu. Hlasy dunící přímo v jeho hlavě. Strach a obavy o holý život. Jak by mohl uniknout? Dostali ho. Už nemá šanci. Svezl se pomalu na zem. Schoulil se do klubíčka a čekal, až pro něj přijdou…

Delirium

Miroslav Orel, 4/2014
Otřel z čela lekavý pot. Když se vzápětí podíval na svoji chvějící se ruku, prudce sebou škubl. „Svině!“ vykřikl a prudkým pohybem setřepal z ruky černého pavouka nebo co to bylo. Stál v otevřených dveřích a nervózně se rozhlížel. Něco tu nehrálo. Drobné černé stíny se s ševelícím šustěním nožiček pomalu blížily. Nechápal, odkud se vzaly, ale vnímal palčivý strach. Stovky drobných tvorů si razily cestu přímo k němu. Přivádělo ho to k šílenství. Černá odporná masa hmyzích těl ho obklopila ze všech stran. Neunikne! Dřevěná deska pod jeho nohama náhle zapraskala a pak už jen vnímal, jak se řítí dolů. Nemohl se nadechnout. Obklopen prachem řítících se stěn padal dolů kamsi do sklepení. Bylo absurdní, jak zoufale se snažil setřást hmyz z vlasů a kůže místo toho, aby se jakkoli pokusil přibrzdit svůj pád do hlubiny. Všechno běželo tak rychle. A nevyhnutelný dopad se blížil… Oslnilo ho prudké světlo a musel přivřít oči. Hukot strojů mu rezonoval v hlavě a bolel kdesi v hloubi mozku. Záblesk vzpomínky se smísil s aktuálními vjemy. Pavouci. Podlaha. Pád. Dílna v jejich fabrice. „Karle, jsi to ty? Zhasni, kurva, to světlo!“ vyrazil ze sebe, „a vypni, do prdele, už tu mašinu!“ Přiblížil se k němu obrys člověka. Pokusil se pohnout, ale nemohl. Rameno jakéhosi stroje drželo jeho vlastní paži. Mříže. Světla a stíny. Pach kovu, prachu a ještě čehosi zlověstného. Sakra. Co se to děje? „Karle, jsi to ty?“ Chtějí ho zabít! Budou ho i mučit? „Vy svině! Tak jste mě dostali!“