Jak vypadá „správná“ výchova?

Mnozí dospělí mají už předem připravenou vlastní verzi té správné a špatné výchovy. Málokterý rodič či profesionální vychovatel si ale klade otázku, zda a kdy má svoje dítě doopravdy rád. Možná je to tím, že láska k dítěti se automaticky předpokládá a samotný pojem láska je poněkud abstraktní a nejasně defi novaný.

Existují rodiny, které přísahají na disciplínu a řád, a rodiny, kde (navenek) panuje bezhraniční láska a pochopení. Tzv. nepodmíněná láska se v určitých rodičovských (a „terapeutických“) kruzích stala až jakousi mantrou. Některé psychologizující a výchovné směry propagují primát lásky, kdy rodiče podle mě naprosto neautenticky usilují o to, aby své děti za každých okolností přijímali a milovali. Vztek nebo hněv nemá v takovém vztahu místo a jsou považovány pouze za převlečenou lásku. Ta se vždy projeví, i kdyby to mělo být s pomocí násilí (např. „pevným objetím“).

Čtěte také: Jak vypadá „správná“ výchova?

Znám také rodiče, kteří se bojí své dítě jakkoli stresovat či odmítnout. Je zajímavé, že čím víc tito rodiče mluví o harmonii a souladu, tím více se sami jeví jako úzkostní a stresovaní. Stává se například, že někdy až paranoidně kontrolují všechno, co jejich dítě jí či pije. Bojí se „éček“ v potravinách, stejně jako drog nebo násilí ve filmech a v počítačových hrách. Bohužel si při tom neuvědomují, že zdrojem stresu dítěte nemusejí být jenom vnější restrikce a pravidla, nýbrž i jejich vlastní úzkost, s níž se dítě identifi kuje. Znám však také rodiče, kteří považují samotnou výchovu za nežádoucí jev. Například koncept tzv. líného rodičovství (idle parenting), který se mi osobně zdá hodně inspirující, buduje sebeúctu, sebevědomí a kompetence dítěte tím, že mu umožňuje být maximálně autentickým a kreativním.

Jen hranice nestačí

Na výchovu a vztah dítěte a rodiče můžeme nahlížet z mnoha hledisek a kritérií. Jedním z nich je i poměr mezi poskytováním hranic a přijetím a potvrzením hodnoty dítěte. Každopádně jsem toho názoru, že na regulaci chování a formování osobnosti dítěte má lví podíl nejen podoba a četnost „výchovných interakcí“, ale zejména to, co dítě a rodič v daný moment spolu prožívají a sdílejí. Například nekompromisní vyžadování pravidel chování pod pohrůžkou trestu může být dítětem v určitém vztahu s rodičem vnímáno jako projev odmítnutí a nesouhlasu s jeho existencí, a v jiném vztahu jako projev péče a zájmu. Dokonce i v rámci jednoho vztahu se může dítě cítit jednou milované a důležité, a jindy nenáviděné a nechtěné. Zákaz počítačové hry může prožívat jako výsledek obavy rodiče o jeho bezpečí, jindy jako manifestaci jeho latentních sadistických přání. Dívka či kluk, kterým je všechno dovoleno a všechno koupeno, se mohou cítit milovaní a důležití, ale paradoxně také zneužití a odmítnutí.

Tak, jak má výchova založená na disciplíně a trestu blízko k týrání, má i bezhraniční výchova blízko k zanedbávání. Každá výchova se totiž odehrává v kontextu jedinečného, neopakovatelného vztahu. Tento vztah, nikoli kvantita interakcí, zřejmě nejvíce rozhoduje o tom, jak a zda bude dítě schopné naplňovat výchovný ideál rodičů a společnosti.

Třetí prostor

Vnější a mentální vzdálenost mezi dítětem a jeho dominantním vychovatelem je mimo teorie attachmentu (viz rámeček) předmětem mnoha jiných teorií psychického vývoje dítěte. Například současník a kolega Johna Bowlbyho, britský psychoanalytik Donald W. Winnicott hodně psal o tom, že rodič by měl být dítěti natolik vzdálen a nablízku, aby mohl mezi nimi vzniknout nový prostor, Winnicott ho nazývá třetím prostorem. Do něj patří tzv. přechodové jevy a objekty, které umožňují dítěti být a zároveň nebýt v kontaktu se svým pečovatelem. K tomu, aby se třetí prostor vytvořil, nesmí být rodič dítěti ani příliš nablízku (neseparované děti) ani příliš vzdálený (deprivované děti).

Nejúčinněji lze ovlivňovat chování a postoje dítěte právě v tomto třetím prostoru. Je to prostor, kde jsou příkazy, zákazy a sankce vychovávajícího rodiče přítomny symbolicky a implicitně, tedy ve formě vzpomínek, fantazií a pocitů, které dítě přijme a přizpůsobí svým potřebám tak, aby se s nimi mohlo identifi kovat.

Předpokladem toho, aby se z konkrétní situace, kterou chce rodič dosáhnout (například pravidelné čištění zubů), stal symbol, se kterým si dítě může pohrát, přizpůsobit si ho a používat podle aktuální reality, v níž se subjektivně i objektivní nachází, je taková vzdálenost rodiče od dítěte, která vytvoření třetího prostoru mezi nimi umožní. Díky němu se z mytí zubů může stát rituál anebo hra, kterou dítě provádí nezávisle na přítomnosti rodiče.

Dítě, které rodič neustále kontroluje a reguluje, nedokáže vnější pravidla symbolizovat. Úzkost a strach ze selhání a odmítnutí v podobě trestu jej nutí být svému vychovateli neustále nablízku, anebo naopak vzdálit se od něj natolik, že žádný prostor mezi nimi nemůže vzniknout. Pokud je výchova příliš restriktivní, může dítě v přítomnosti svého vychovatele prožívat neustálý strach a úzkost. Jedním z důsledku takového vývoje je, že se dítě na vnějším „ohraničování“ stane zcela závislé a tím i často úzkostné a nejisté. V některých případech se naopak může stát, že se paradoxně stane na rodičích a jejich pravidlech zcela nezávislé a tím bohužel i nechráněné vůči negativním vnějším vlivům. Odmítnutí pravidel, která jsou často neslučitelná s jeho subjektivními a objektivními možnostmi, totiž vede k odmítnutí samotného rodiče. To je možná jedna z příčin, proč se některé restriktivně vychovávané děti cítí mnohdy osamělé a smutné. S odmítnutím rodiče a jeho omezujících a neempatických postojů musí odmítnout i dobré části rodiče, což vede k jeho intrapsychické ztrátě. Tyto děti jsou pak emočně stejně deprivované jako děti, které svého rodiče či emočně blízkou osobu nikdy nezažily.

Jak změřit vztah?
Relativně objektivním měřítkem kvality vztahu dítěte a rodiče je typ emoční vazby (attachment). Zkouška zvaná Strange situation test, kterým se typ emoční vazby může zjistit, vychází z předchozích zkušeností dítěte s pečovatelem, která v jeho mysli funguje ve formě „pracovního modelu“. Sdílení bezpečné vazby dovoluje dítěti svého pečovatele spolehlivě používat na regulaci negativních emocí, především úzkosti a agrese. Bezpečná vazba umožňuje rozvoj schopnosti mentalizace, pomocí které se dítě dokáže vcítit do pocitů a představ jiných lidí a může své emoční konflikty řešit na symbolické úrovni namísto toho, aby je rizikově odehrávalo ve vnější realitě. Zdrojem podobné zkušenosti je rodič (nebo jiná zástupná osoba), který bývá svému dítěti natolik nablízku, aby se na něj mohlo spolehnout jako na zdroj svého bezpečí a jistoty.

Vychováváme rozervané narcisy?

Podle zakladatele self psychologie Heinze Kohuta má pro vznik a vybudování vlastního self dítěte – tedy subjektivního prožitku sebe sama – přítomnost rodiče zásadní význam. Podle Kohuta se „z provinilého člověka“ 19. a první půle 20. století v moderní době stal „člověk tragický“. Vyznačuje se tím, že o sobě neustále pochybuje, svou existenci potřebuje potvrzovat zvenku a nepřetržitě. Člověk s narušeným self neprožívá sám sebe souvisle, nedokáže se chovat autenticky a není si jistý tím, zda je hodný zájmu a lásky. Kolegové psychoanalytici a psychoterapeuté mi možná potvrdí, že většinu našich pacientů dnes skutečně netvoří lidé trpící vnitřními konflikty, tedy neurotici, ale pacienti s narcisticky, tj. hraničně strukturovanou osobností, osoby s narušeným self, s poruchou osobnosti.

Dítě podle Kohuta potřebuje svého rodiče k tomu, aby zrcadlil idealizující přání a fantazie, které by pak empaticky korigoval a přizpůsoboval vnější realitě. Bez podobné zkušenosti s rodičem bude dítě prožívat sebe samo (self) nesouvisle a ve dvou extrémech. Na jedné straně se bude cítit jako nejlepší a omnipotentní vládce, na druhé straně jako nejslabší a nejnicotnější tvor na světě. V důsledku tohoto „bipolárního self“ nebude ani jako dospělý jedinec schopný zažít trvalejší uspokojení z toho, co dělá a prožívá, ani z toho, co k němu cítí a co s ním dělají druzí. Za podmínku zralé a odolné osobnosti můžeme považovat self, ve kterém realita a ideál fungují vedle sebe a vzájemně spolupracují na růstu jedince.

Kohut zdůrazňuje emoční dostupnost a spolupráci obou rodičů při výchově. Je nutná nejen pro řešení intrapsychických vývojových konfl iktů, například tzv. oidipovského komplexu, ale také pro vybudování stabilního a ohraničeného self. Přítomnost obou rodičů je pro zdravý psychický vývoj osobnosti výhodou, nikoli však podmínkou. I samostatně vychovávající otec či matka se může stát zdrojem ideálu a empatického zrcadlení, zejména tehdy pokud je absentující druhý rodič přítomen ve vztahu k dítěti např. symbolicky. Rodič bez partnera by měl mít ve své mysli někoho, koho může dítě obdivovat a napodobovat a kdo je nositelem dospělých vlastností, především dospělé sexuality. Výchova jedním rodičem však samozřejmě klade vyšší nároky na jeho emoční dostupnost a empatii, než kdyby fungoval v páru. Skutečnost, že významná část dětí v našich zeměpisných šířkách vyrůstá v rodinách s jedním rodičem, tak představuje nezanedbatelné riziko a možná i jeden z důvodů, proč se v klinické praxi a možná i ve společnosti objevuje mnohem více osob s poruchami osobnostními (především narcistickými) než s neurotickými.

KNIŽNÍ TIP: Zdravý rozum ve výchově: Uvolněné rodičovství v hektické době (Pavla Koucká)
Autorka oslovuje zejména rodiče malých dětí, refl ektuje výchovné přístupy a seznamuje čtenáře se svým konceptem uvolněného rodičovství. Rozum a cit podle ní nejdou proti sobě, ale vzájemně se podporují. Kniha obsahuje řadu příkladů ze života v naší společnosti i v jiných kulturách a nabízí podněty k přemýšlení i procítění intuice a nalezení vlastní rodičovské cesty.

Koho v tobě vidím?

Rodiče nepředávají potomkům jen konkrétní vzorce chování, ale i jejich smysl. Ten se často odvíjí od ideálu dítěte, kterého chce rodič dosáhnout aktuálně v dané situaci, ale i dlouhodobě, celoživotně. Přitom ideál dítěte, tedy nevědomý obraz, který rodič nosí ve své mysli, se může v různých životních situacích lišit. Je například rozdíl, jestli rodič, který po dítěti žádá, aby vypnulo počítač, je aktuálně stresovaný, anebo klidný. Klidný rodič svému dítěti vedle příkazu nepřímo sděluje i svůj ideál odpočatého a šťastného dítěte, které zítra uspěje ve škole. Nahněvaný rodič mu naopak (někdy i zcela otevřeně) vzkazuje, že mu žádnou radost nedopřeje, protože v něm vidí někoho, kdo jej zraňuje nebo ničí.

Pokud rodič dlouhodobě vidí svoje dítě jako někoho, z koho vyroste úspěšný, svobodný a atraktivní člověk, dítě se s jeho pravidly může identifi kovat rychleji a hlouběji, protože se zároveň identifi kuje s ideálem svého rodiče. Pokud by se mělo identifi kovat s pravidlem (a ideálem) rodiče, který jej nenávidí anebo na něj žárlí, mohlo by to vést k trvalému pocitu pronásledování a autodestrukci na nevědomé úrovni, což se někdy stává v případech týraných a zneužívaných dětí.

Připadá mi, že úspěšná výchova závisí na faktorech, které nejvíce souvisejí s vnitřními předpoklady a postoji vychovatele. Její forma a obsah je zřejmě méně důležitá než skutečnost, zda jsme svému dítěti natolik nablízku a natolik vzdálení, aby si mohlo s našimi příkazy, zákazy a ideály hrát.

Pokud rodič váhá, co je „správně“, přemýšlím o tom, proč maminka či tatínek nechtějí nebo nemohou udělat v konkrétní situaci to, co sami cítí jako nejvhodnější a nejbezpečnější řešení. V podobných případech se vyplatí hledat ideál dítěte v myslích matky a otce. Může totiž být nejen odrazem určitých výchovných postojů a vlastních ambicí, ale také obrazem jejich vzájemného vztahu. A v jeho rámci se vyvíjí i vztah s dítětem.

Literatura: 

Caldwell L., Joyce A. (2011). Reading Winnicott. London: Routledge. 

Fonagy P. (2001). Attachment theory and Psychoanalysis. New York: Other Press. 

Kohut H. (1991). Obnova Self. Praha: Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek. 

Quinodoz J.-M. (2004). Reading Freud. London: Routledge.