Pomoc propuštěným vězňům: Zvláštní záliba?

Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovu začlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat, tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo a proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět:,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není.“ Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. „Ty sI neuvědomuješ, jak moc je tato práce, zvláště pro tebe, nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u probační a mediační služby (PMS) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se nikdy nenapraví!“ Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou za pomoci pracovníků PMS začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, což je zásadní pro budoucí bezúhonný život řádného občana. Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že to jde, ale člověk musí sám chtít. Pokud se začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha o pomoc marná. Do skupiny těch, kteří opravdu chtějí, spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití. Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najdou práci (pokud chtějí) a vrátí se do běžného života. Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin. Můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme, za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníkům nebo sociálním kurátorům za jejich pomoc? Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná, protože zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.