Ulice jako učebna

la jsem ulicí již po ránu jako obvykle zaplavenou parkujícími auty, když mě z všednodenního zamyšlení vytrhlo hlasité „Hopla!“ To na protějším chodníku mladá žena hlasitě zareagovala na nešikovné zdolávání obrubníku. Svého synka málem vyklopila z kočárku, kterému jsme před lety říkávali golfové hole. Z hlediska mé profese logopedky typ vozítka velice kritizovaný. Batole v něm sedí zády k dospělému, což k vzájemné konverzaci, chcete-li komunikaci rozhodně nepřispívá. Avšak - jak praví klasik - šedá je všechna teorie, zelený strom života! Mladá, na dnešní dobu skutečně velmi mladá maminka, dívčí typ, tak odhadem něco přes dvacet, celá v černém, s černou kšiltovkou na hlavě dala mým úvahám zcela jiný směr. Svěžím tempem pokračovala v jízdě a současně svého synka, kterému jistě chyběl nějaký ten měsíc do věku dvou let, atakovala hlasitými dotazy: „A toto je?“ Chlapcovu odpověď jsem přes silnici nezachytila, zato maminčinu odpověď - „Ano, správně, je to volvo“ - ano. A hned následovala další otázka a další, s upřesněním: „A ten bílej?“ To už jsem svou chůzi na protějším chodníku přizpůsobila sledované dvojici, aby mi nic z jejich konverzace neuniklo. Byla to radost! Ne proto, že hošík na všechny dotazy podle reakce své maminky správně odpovídal (zřejmě tu hru spolu nehráli poprvé). Plesalo mé srdce logopedky! A jeho potěšení narůstalo, když mladá žena k podvědomému procvičování barev přidala i směrovost - otázkou: „A tamto naproti ?“. Na každou - ve věku zúčastněného dítěte jistě ne úplně správně artikulované slovo - zazněla perfektně artikulovaná odpověď. Prostě - fonematický sluch dostával svou potřebnou dávku přirozeného procvičování. Co věděla mladá žena o prospěšnosti svého jednání? Řekl jí někdo, jak svému dítěti prospívá, jak je dobře, že všechno komentuje, jak rozumně vychází z klukovského zájmu o auta, jak určováním jednotlivých značek procvičuje rozlišování tvarů, což chlapci jednou hodně pomůže při zvládání počátečního čtení? Byla jsem v silném pokušení na mladou ženu promluvit, říct jí tak obyčejně, lidsky, jak mě její chování potěšilo. Ale netroufla jsem si, s ohledem na značnou generační vzdálenost a zjevně jinou, rozdílnou -takříkajíc - životní filozofii. Ještě jsem zaznamenala konstatování - „Ano, to je škodovka, to je móc stará škodovka.“ - když jsme se skupinou chodců dorazili ke světelné křižovatce. Při čekání na zelenou stačila mladá žena ještě reagovat na spontánní dětský projev poopravením: „To nebyl firemní autobus, to byla městská hromadná.“ Vůbec si nedělala hlavu z použití složitějších výrazů. Proč také? Slovně přivítala také „zeleného panduláka“, který nám všem dovolil přejít frekventovanou silnici. Hošíka ten slovní pingpong viditelně - vlastně slyšitelně - stále bavil. V chumlu pospíchajících jsem stačila zaslechnout: „To byl bavorák? Ani jsem si nevšimla. Jenom jestli nekecáš!“ Ten slovní obrat mě vůbec nerozladil. Nevím, kam ta mladá maminka s chlapcem pospíchala. Mě podarovala. Bylo mi najednou nějak veseleji, třebaže se ulice ještě ani neprobrala z ranního zádumčivého podzimního oparu.