DO VLASTNÍCH ŘAD

Prý jsou třídní schůzky pro rodiče nepříjemné, protože se musí sedět v přezůvkách v malých lavicích a poslouchat nepříjemné věci. Strašné opravdu jsou, ale důvodů bych viděl víc. Možná by ani rodičům neškodilo si občas poslechnout, co to vlastně povídají. Nevěříte? Tady je lehce stylizovaný záznam jedné typické schůzky, kterou jsem absolvoval. Alena Havránková, povolání matka: Naše Věruš měla loni napsáno v žákovské knížce, že si musí koupit na češtinu pracovní sešit. To tedy za nás nebylo, my jsme sešity dostávali. Všechny. Tak jsem se do něj na konci roku podívala a byly tam vyplněný jen dvě cvičení. Tak si v tom udělejte pořádek, tohle je jen vyhazování peněz. Marcela Kapounová, sociální status -učitelka češtiny: To objednávala kolegyně z prvního stupně, ne já. Já si stojím za tím, že určité věci se děti prostě naučit musí, ony všechny ty novoty, co se o nich píše v novinách, vypadají lákavě, ale když jde dítě z páté třídy a neumí vyjmenovaná slova, tak to už vím, že se to nedoučí. Mně nebude nikdo nic vykládat, dělám to dvacet let, a když neumí, tak se nedoučí, to je jasná věc. Alena Havránková: Jenže ten sešit stál čtyřicet korun, a kdyby to tak bylo v každém předmětu, tak se nedoplatíme. Scénická poznámka: Sbor matek v pozadí tluče nevyplněnými pracovními sešity nespokojeně o lavice. Nora Skoupá, intelektuálka na půl úvazku: To já tedy na svém dítěti nešetřím, to je otázka priorit. Moje přítelkyně žije už dvacet let v Holandsku, má čtyři děti, mimochodem mimořádně inteligentní, a tam ty předměty mnohem víc propojují. A to je to státní škola. A taky víc jezdí ven a na exkurze, učí se v tom skutečném životě, zatímco u nás se pořád jen sedí ve škole a bifluje, a navíc učitelé děti jen ponižují a známkují. Alena Havránková: Já si prostě nemůžu dovolit vyhodit jen tak pro nic za nic čtyřicet korun. Vlastně osmdesát, jeden jsem kupovala i Martinovi. A to tam vyplnili jen dvě cvičení. Pavla Františkánová, ředitelka, už dlouho: My máme také každý rok na pomůcky peněz méně a méně, a to víte, do školy se žádný sponzor nepohrne a děti jsou rok od roku, jak bych to řekla -neklidnější. A to vy si jako rodiče musíte uvědomit, že od toho my tu nejsme, abychom je pořád ukázňovali, to musí také udělat svou práci rodina. On Martin si ten pracovní sešit může vyplnit o prázdninách, jak ho znám, rozhodně mu to neuškodí. A neříkám to ráda, ale viděla jsem ho minulý týden u zastávky, jak kouří. Antoník Koubek, otec, kromě jiného: To já vám tady, paní ředitelko, říkám přede všema, že kdybyste viděla toho mýho kouřit, tak to ho rovnou na místě srovnejte. Bez pardónu, ručně, to vám k tomu dávám svolení. Na tom se tady všichni jako jeden shodneme, že to je jasný svinstvo, i když jsou na to všude reklamy. Inženýr Kroupa, muž z podstaty: Já si myslím, že od toho si tu školu všichni z našich daní platíme, aby ty děti ukáznila. To přece není moje věc, jako zákazníka. Když si dám auto do servisu, tak mi ho taky nevrátěj s tím, že si ho mám odpoledne donatřít. Scénická poznámka: Zatímco se dosud odděleně sedící učitelé prvního a druhého stupně houfují v jeden bojový šik, matky v pozadí směňují nevyplněné pracovní sešity z českého jazyka a předseda Sdružení rodičů a přátel dětí a školy volá: Slavomír Tomíšek, předseda výboru SRPDŠ: Ještě jsme si neodhlasovali příspěvky do sdružení. Tak já nejdřív přečtu návrh a pak budeme hlasovat… Pobavilo vás to? Poznáváte se? Věřte, na těch třídních schůzkách netrpíme jenom my.