Řežu své hranice

Pro běžného člověka nepochopitelné. Jak se může někdo dobrovolně a opakovaně řezat? Navíc v místech, kde hlubší řez může znamenat ohrožení života? Ve své terapeutické praxi se ale se sebepoškozováním setkávám často. Jde o reakci na nepříjemně prožívanou situaci, doprovázenou zejména pocity bezmoci, lítosti, vzteku, křivdy a přání pomstít se. Agrese je však v tomto případě zaměřená vůči sobě samému. A fyzická bolest přehluší bolest psychickou. Je hmatatelná, člověk ji může snáze vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Zvlášť pokud se cítíme bezmocní, chceme mít alespoň nad způsobenou bolestí moc. Zároveň se v těle vyplavují endorfiny, člověku je najednou tak uvolněně… vlastně fajn.

Hodně i málo lásky

I proto má sebepoškozování tendenci se opakovat a stává se pro protagonistu závislostí. Začátek sebepoškozování je nejčastější v období dospívání, může přetrvávat i několik let. A někdy dlouho nepozorovaně. Sebepoškozování je většinou realizováno v soukromí, často rituálně, obřadně, snad právě nejen pro ten pocit výše zmíněné moci, ale i jakési pomyslné jistoty, svého území, prostoru, hranic, s kterými si můžu dělat, co chci.

Kdo se nejčastěji obrací k sebepoškozování? Asi nikoliv překvapivě jsou to ženy častěji (třikrát častěji) než muži. Ženy mají obecně větší sklony vztahovat problémy na svou osobu a obviňovat se. Muži nepříjemné pocity ventilují do svého okolí a mají sklon k alkoholové a drogové závislosti. Velmi často se v souvislosti se sebepoškozováním zmiňuje nenasycenost základních lidských potřeb, narušené hranice, problém vznikající v raném období. Tedy ano, vracíme se k základní, oblíbené a často i ironizované větě terapeuta: „Pověz mi o mámě.“ Ovšem jsou i případy, že žiletku, nůžky, kousek střepu z květináče (jsem občas překvapená, čím vším se dá řezat) bere do ruky dívka, která je milována, doslova zasycena láskou… a právě až moc. A poté se tímto drsným způsobem snaží své hranice lásky, které cítí spíš jako pouta či okovy, přeřezat.