Povaleči, nebo hypervýkonní jedinci?

Většina z nás si lehce vybaví výrostky těsně nad prahem dospělosti, kteří postávají u vlakových nádraží, shlukují se na sídlištích a přemýšlejí, jak naložit s přebytkem volného času. Záležitosti, které řeší, se povětšinou týkají událostí bezprostředně nadcházejících, zeptáte-li se jich, co by rádi dělali za rok, málokdy mají jasnou představu. Ti šťastnější vystudovali nějakou střední školu či učiliště, ale často patří mezi nezaměstnané. 

Když sami nechtějí

Někdy v nás vyvolají soucit, jindy zase vztek, že nejsou schopni uspořádat si vlastní život. Jejich denní režim se povětšinou sestává z pouhého podřimování, postávání s nicneříkajícím tlacháním, z konzumace alkoholu a občasných příležitostných zaměstnání. A ze snění. Co by kdyby… Jaké by to bylo, kdyby dělali to, co chtěli nebo kdyby naopak neudělali to či ono. Jsou nespokojeni se svou, zároveň jim naprosto vyhovuje a nechtějí na ni nic měnit. I v dospělosti pokračují ve starých zajetých kolejích a jejich denní program je téměř totožný s tím, který měli v mládí. I přesto, že se této skupině věnuje řada odborníků a rehabilitačních programů, největším problémem je neochota změnit se a pracovat na sobě. Se svou situací jsou nespokojeni, zároveň jim ale naprosto vyhovuje a nechtějí na ni nic měnit. Ať jim v tom brání strach, neochota nebo jen nevědomost, že to jde i jinak a lépe. Jen málokdo se vzchopí a převezme odpovědnost za svůj vlastní život. Proplouvají životem jako postavy z ruské literatury, známé jako „zbytečný člověk“.

Na druhou stranu existuje stále početnější skupina hypervýkonných mladých lidí. Vždyť určitý stupeň hyperaktivity se stává trendem a částečně je i vyžadován. Stále častěji slyšíme o tom, že Franta studuje elektrotechniku, vedle toho tráví denně osm hodin v zaměstnání a věnuje se závodnímu plavání. Helena studuje v prezenčním studiu práva a zároveň v prezenčním studiu i geografii. Nebo dokonce že Zdeňka studuje tři vysoké školy najednou, je vdaná, stará se o dvě děti a ve volném čase šije oděvní zakázky. Užaslá otázka „v jakém volném čase?“ jistě nikoho nepřekvapí. Kde na to tito lidé vůbec berou čas a energii? Jejich nejčastější odpověď bývá jednoduchá: „Nerad se nudím a to, co dělám, mi dodává pocit uspokojení a naplnění.“

Pocit uspokojení a smysluplné práce je důležitý a může člověku pomoci překonat mnohé. Jak ale mohou někteří zvládat takové množství aktivit, že jejich plnění téměř připomíná workoholismus? A hlavně, nevypadáme pak my ostatní téměř jako nicnedělající flinkové? Někdy za to tito pracanti zaplatí tím, že působí jako vystresované podivínské uzlíčky, ovšem častěji vypadají velmi sebevědomě a vyrovnaně a je znát, že jsou spokojeni se současným stavem věcí. Když se jich zeptáme, zda by někdy netoužili ztroskotat na ostrově v Tichomoří, kde by nemuseli nic dělat, odpoví záporně. Nechtějí svůj život promrhat.