Povaleči, nebo hypervýkonní jedinci?

„To je dneska mládež! Nic nedělají, poflakují se okolo a jen by chtěli všechno, co vidí.“ Rozhovory rozhořčených starších dam si jistě vybaví leckdo. Ale jací jsou skutečně dnešní mladí lidé? Kam zařadit třeba vysokoškoláky, kteří studují více studijních programů najednou, případně kombinují studium a plný úvazek v zaměstnání?

Většina z nás si lehce vybaví výrostky těsně nad prahem dospělosti, kteří postávají u vlakových nádraží, shlukují se na sídlištích a přemýšlejí, jak naložit s přebytkem volného času. Záležitosti, které řeší, se povětšinou týkají událostí bezprostředně nadcházejících, zeptáte-li se jich, co by rádi dělali za rok, málokdy mají jasnou představu. Ti šťastnější vystudovali nějakou střední školu či učiliště, ale často patří mezi nezaměstnané. 


 


Když sami nechtějí


Někdy v nás vyvolají soucit, jindy zase vztek, že nejsou schopni uspořádat si vlastní život. Jejich denní režim se povětšinou sestává z pouhého podřimování, postávání s nicneříkajícím tlacháním, z konzumace alkoholu a občasných příležitostných zaměstnání. A ze snění. Co by kdyby… Jaké by to bylo, kdyby dělali to, co chtěli nebo kdyby naopak neudělali to či ono. Jsou nespokojeni se svou, zároveň jim naprosto vyhovuje a nechtějí na ni nic měnit. I v dospělosti pokračují ve starých zajetých kolejích a jejich denní program je téměř totožný s tím, který měli v mládí. I přesto, že se této skupině věnuje řada odborníků a rehabilitačních programů, největším problémem je neochota změnit se a pracovat na sobě. Se svou situací jsou nespokojeni, zároveň jim ale naprosto vyhovuje a nechtějí na ni nic měnit. Ať jim v tom brání strach, neochota nebo jen nevědomost, že to jde i jinak a lépe. Jen málokdo se vzchopí a převezme odpovědnost za svůj vlastní život. Proplouvají životem jako postavy z ruské literatury, známé jako „zbytečný člověk“.


 


Na druhou stranu existuje stále početnější skupina hypervýkonných mladých lidí. Vždyť určitý stupeň hyperaktivity se stává trendem a částečně je i vyžadován. Stále častěji slyšíme o tom, že Franta studuje elektrotechniku, vedle toho tráví denně osm hodin v zaměstnání a věnuje se závodnímu plavání. Helena studuje v prezenčním studiu práva a zároveň v prezenčním studiu i geografii. Nebo dokonce že Zdeňka studuje tři vysoké školy najednou, je vdaná, stará se o dvě děti a ve volném čase šije oděvní zakázky. Užaslá otázka „v jakém volném čase?“ jistě nikoho nepřekvapí. Kde na to tito lidé vůbec berou čas a energii? Jejich nejčastější odpověď bývá jednoduchá: „Nerad se nudím a to, co dělám, mi dodává pocit uspokojení a naplnění.“


 


Pocit uspokojení a smysluplné práce je důležitý a může člověku pomoci překonat mnohé. Jak ale mohou někteří zvládat takové množství aktivit, že jejich plnění téměř připomíná workoholismus? A hlavně, nevypadáme pak my ostatní téměř jako nicnedělající flinkové? Někdy za to tito pracanti zaplatí tím, že působí jako vystresované podivínské uzlíčky, ovšem častěji vypadají velmi sebevědomě a vyrovnaně a je znát, že jsou spokojeni se současným stavem věcí. Když se jich zeptáme, zda by někdy netoužili ztroskotat na ostrově v Tichomoří, kde by nemuseli nic dělat, odpoví záporně. Nechtějí svůj život promrhat.


 


Placená zóna

Ivana Křížová