Výkonnost nade vše?
Ivana Křížová, 7/2009Mezi vysokoškolskými studenty existuje stále početnější skupina hypervýkonných jedinců. Dokonce vzrůstá dojem, že se určitý stupeň hyperaktivity stává trendem a částečně je i dnešní společností vyžadován. Jan studuje elektrotechniku, přivydělává si v zaměstnání a věnuje se závodnímu plavání, Helena zvládá v prezenčním studiu práva i geografii. A Zdeňka studuje jednu vysokou v denním studiu, druhou dálkově, má dvě děti a ve volném čase šije oděvní zakázky. Kde na to berou čas a energii? Odpověď bývá jednoduchá: „ Nerad se nudím a to, co dělám, mi dodává pocit uspokojení a naplnění.“ Ač někteří působí jako vystresované podivínské uzlíčky, většina vypadá velmi sebevědomě a vyrovnaně. Jsou však schopni věnovat se všem aktivitám opravdu s hloubkou a plným nasazením? Například při studiu dvou vysokých škol v prezenční formě je vysoce pravděpodobné, že student nenavštěvuje všechny přednášky, čte pouze nejnutnější literaturu a roztříštěnost zájmů brání v opravdové odbornosti v oboru. Životně důležitá je spolupráce se spolužáky z ročníku. Též Zdeňka by se bez pomoci okolí neobešla. Pomáhají spolužáci, děti hlídá babička… V tomto srovnání již nepůsobí hypervýkonní jedinci tak nadlidsky. Je přirozené, že nad určitou míru aktivity její kvalita klesá. Jednu nebo i více činností je třeba ošidit, aby bylo možné to nějakým způsobem ustát. Velice trpět může i oblast vztahů. Přátelé, kteří se scházejí pouze jednou za půl roku, se o sebe brzy přestanou zajímat a jejich vztah začne pomalu uvadat. V oblasti partnerství je situace daleko horší. Partner sice může být pyšný na to, co vše jeho polovička dokázala a zvládla, ale na citové úrovni jej to jistě netěší. Není však možné, že nadprůměrná aktivita některých mladých lidí je alespoň zčásti vynucená? Co když se chtějí přizpůsobit aktuálním pracovním podmínkám a celkovému ovzduší? Vždyť zaměstnavatelé v inzerátech dávají najevo, že na nabízené místo přijmou pouze toho nejlepšího z nejlepších. Konkurenční prostředí utvrzuje mnohé už od adolescentního věku v tom, že musejí maximálně pracovat na svých schopnostech a dovednostech, musejí se věnovat studiu a seberozvoji v tolika oblastech, jak jen to bude možné. Touží po úspěšném životě – je tohle cesta k němu?
