Proč právě já? Zamlklý potrat se týká každé páté ženy

„Včera jsem šla na kontrolu ke své lékařce. Byla jsem v devátém týdnu těhotenství. Žádné problémy jsem neměla. Byla jsem na kontrole už před třemi týdny a bylo krásně vidět, jak bije srdíčko. A včera nic! Hned jsem musela do nemocnice, kde to potvrdili a za pár hodin už jsem byla na sále,“ popisuje svůj zážitek paní Magda a svým popisem, ač to sama netuší, kopíruje příběhy desítek dalších žen, které prodělaly tzv. zamlklý potrat. Tak se odborně říká stavu, kdy dojde během vývoje plodu po určité době ze zpravidla nejasných příčin k odumření. „Zamlklý“ se potrat označuje především proto, že těhotná žena nepociťuje žádné subjektivní potíže a má tedy pocit, že je vše přesně tak, jak má být. Jelikož může zástavu vývoje plodu odhalit pouze ultrazvuk, čeká tak při plánované kontrole u gynekologa na nejednu ženu zdrcující zpráva. 

Mohlo by se zdát, že zamlklý potrat je ojedinělou záležitostí. Příliš se o něm přece nemluví. Potratem v rané fázi těhotenství přitom v současné době končí zhruba dvacet procent těhotenství. A to je dostatečný důvod se tomu věnovat. V letech 2016–2017 jsem realizovala výzkum zaměřený na prožitky žen, které zamlklý potrat prodělaly. I přes úvodní předpoklad, že tyto ženy nebudou ve smyslu sdílení svých prožitků příliš otevřené, byla míra tabuizace tématu až zarážející. Potrat, ať už jakýkoli, je prostě stále příliš citlivým tématem, o němž se nemluví, a to mnohdy ani v okruhu blízkých přátel a rodiny. 

Ženy po interrupci mohou trpět řadou traumat. Psychologové na Slovensku se o tom ale bojí mluvit.

„Nikdo to u nás neví, jen moje máma a manžel, jinak nikdo. Na jednu stranu o tom nechci mluvit. Na druhou stranu se s tím zkouším poprat, ale samotné mi to moc nejde,“ přibližuje paní Jana, která prodělala zamlklý potrat opakovaně. Přes četnost, s níž k zamlklému potratu dnes dochází, je stále spojen s pocity studu, potupy a izolace, které ženy popisují. Důsledkem je pak mlčení, které ještě více přiživuje pocit, že se jedná o neobvyklou situaci. Přesto mnoho žen popisuje opadnutí psychické tenze až v okamžiku, když se ze svých pocitů mohly vypovídat, když se mohly svěřit. Vedle partnera bývá nejčastějším útočištěm takových žen internet, kde se se svým trápením svěří jiným ženám. Anonymní prostředí internetu jim umožňuje nejen odfiltrovat pocit studu, ale též prožít jakýsi pocit sounáležitosti skrze příběhy ostatních žen. To potvrzuje i paní Klára. „Nikomu jsme to neříkali. Svěřila jsem se až na internetu a byla to velká úleva. A všechno bylo snadnější, když jsem zjistila, že to řeší tolik lidí, že spousta jiných prožívá úplně to samé jako já, i když je to hrozné to takhle říct, protože bych to nikomu nepřála.“

Nejčastější otázka, kterou si ženy kladou, je: „Proč já?“ Podle specialistů je přitom modifikovaná otázka „proč?“ cestou, jak ulevit duši. Pro ženu je důležité ujištění lékaře, že potratu nebylo možné ze strany ženy nijak předejít či zabránit a nebyl tudíž její vinou. Důvod potratu se ve většině případů zjistit nepodaří, na vině jsou zpravidla geny (vlastně je zajímavé, jak málo toho o potratu víme, když si uvědomíme, kolika žen se týká). Ženy, s nimiž jsem mluvila, dokonce uváděly, že toto ujištění pro ně bylo prakticky stejně významné jako vidina opětovného pokusu o otěhotnění. Štěstí v neštěstí měly ženy – matky, které doma už nějakého potomka měly. „Strašně mě to bolelo, na miminko jsme se s mužem těšili, ale měla jsem doma Káju a musela jsem se o něj starat, bylo mu něco málo přes rok a neměla jsem prostě čas se utápět v sebelítosti,“ potvrzuje paní Kateřina.

Prázdná kolébka - knižní pomoc rodičům po ztrátě dítěte

Proč ona, když ne já?

Vedle popisovaných pocitů smutku, bezmoci, bolesti a izolace často ženy uvádějí pocit závisti vůči těm, které měly větší štěstí a porodily zdravé děti. A to ať už se jedná o ženy neznámé nebo kamarádky. Stejně tak ženy po zamlklém potratu rozčilují ty, které potrat podstoupily dobrovolně. „Určitě je to nespravedlivé. My, co se snažíme x let, pak musíme na potrat a ty, co do toho přijdou náhodou, si toho kolikrát ani neváží,“ uvedla paní Magda. Zajímavé je, že pocity mnoha žen, které prodělaly interrupci, se do jisté míry shodují s pocity žen, které prodělaly zamlklý potrat. Pocit viny deklarovalo celkem 60 % respondentek, s nimiž jsem vedla rozhovory.

Pocit viny je pocitem, který provází prakticky každou ženu, která ztratila své dítě. Odborníci potvrzují, že ženy se často ptají, zda mohly k potratu přispět tím, že usilovně pracují, jsou ve stresu nebo vykonávaly fyzicky namáhavou práci. To je jedním z mnoha mýtů, které se na problematiku potratu váží (a těch mýtů a polopravd, tak jako v případě každého tabuizovaného tématu, je skutečně celá řada). „Normálně jsem pracovala, nepřipouštěla jsem si, že by se mohlo něco stát, a dopadlo to takhle. Doktoři mi říkali, že z přepracování to určitě nebylo, ale i tak v budoucnu, pokud otěhotním, což bych chtěla co nejdříve, protože nedokážu myslet na nic jiného, budu chtít být asi už v klidu,“ uvedla paní Tereza. Odborníci se však shodují na tom, že ženy často v tomto ohledu přeceňují vliv životního stylu na zdraví a těhotenství. Samozřejmě že návyky jako kouření, nadměrná konzumace alkoholu či užívání omamných a psychotropních látek zvyšují riziko potratu, ale z toho, že žena jí nedostatek zeleniny nebo si dala skleničku piva, rozhodně nepotratí. Koneckonců si stačí vzpomenout, v jakých podmínkách byly těhotné a rodily naše prababičky.  Pracovat na poli ještě pár dní před porodem nebylo ani v padesátých letech na venkově nic neobvyklého. Jediné, k čemu tyto úvahy vedou, je skutečnost, že si žena dává nechtěný konec těhotenství za vinu.

Mateřský koučink - psychická průprava ve vašem těhotenství, během porodu a po něm       

Není všem dnům konec

Mnoho žen nachází naději skrze vizi budoucího založení či rozšíření rodiny. Příroda je přece jen mocná čarodějka a každá bolest přebolí. Snad by jen přebolela rychleji, kdyby nebylo téma potratu natolik tabuizované. Jsou věci, za které se můžeme stydět, ale zamlklý potrat mezi ně nepatří. Proč? Protože potrat není výjimečný, není neobvyklý a není důvod o něm nemluvit. Navíc není všem dnům konec, jak potvrzuje i paní Katka. „Mělo to být naše první miminko. Bylo to pro nás hrozné, hlavně ta nejistota, jestli to vůbec vyjde a já někdy budu maminkou, to bylo šílené. Po půl roce jsem pak otěhotněla a výsledek vidíte tady,“ prozradila mi s pokývnutím směrem k zhruba dvouletému chlapci, který při našem rozhovoru objevoval kolotoč na dětském hřišti, kde jsme se potkaly.