O sebevraždě je třeba mluvit

Lze hrozící sebevraždu předpovědět? Rozpoznat signály?

Záleží na tom, jaký je důvod sebevraždy. Pokud se jedná o impulzivní reakci na nějakou událost, nejde to rozpoznat. Cosi se stane a člověk si bezmyšlenkovitě sáhne na život. Pokud je to sebevražda v důsledku dlouhodobých psychických problémů, tam se to rozlišit dá. Mělo by se to zachytit, jelikož mnohdy lidé dávají různé drobné signály. Samozřejmě ale existuje spousta mýtů kolem sebevražd a také obecný přístup, že se lidé takových témat bojí. Když někdo začne mluvit o tom, že ho nebaví život, přirozená reakce okolí je ve stylu „co tě to napadá, co blbneš, vůbec na to nemysli“. Tím v tom pak člověk zůstává sám.

Čtěte také: Utrpení mladého Werthera v 21. století

A když člověk o sebevraždě začne mluvit, jaká je ideální reakce okolí?

Okolí by se s ním o tom především mělo bavit. Proč ho to napadá, jak často, jestli už hledá nějaké způsoby. Kolikrát nás napadne, že bychom se na to vykašlali, ale je to jen prchavý moment; čím je to intenzivnější a dlouhodobější, tím se riziko zvyšuje. A o tom je potřeba mluvit.

MUDr. Gabriela Šivicová vystudovala 3. lékařskou fakultu UK, atestovala v oboru psychiatrie. V letech 2001–2011 pracovala jako vedoucí krizového centra RIAPS, nyní je garantem jeho odborné psychiatrické péče. Rovněž přednáší na Filozofické fakultě UK.

Je možné pro okolí rozeznat, jak vážně to člověk myslí?

Existuje mýtus, že kdo o tom mluví, ten to neudělá. Ale tak to vůbec není. Když už o tom člověk mluví, tak už to v myšlenkách má. Jakákoli zmínka o sebevraždě by se tedy měla brát vážně. Chápu, že jsou i manipulativní sebevraždy, kdy člověk vyhrožuje a vydírá své okolí, ale i to je téma. Nikdy nevíte, jak vážně to člověk myslí. Bohužel je spousta případů, kdy někdo sebevraždu jen zmínil, ale nakonec ji opravdu provedl. V případě těch manipulativních sebevražd se to dá člověku alespoň zazrcadlit: „To, co mi teď říkáš, mi přijde jako vydírání. Děláš něco, čím mě chceš zahnat do kouta.“ A vzniká možnost další diskuse, protože ten jedinec se k tomu může vyjádřit. Musíme se snažit objektivizovat, jestli je to planá manipulace, nebo to člověk myslí vážně.

Ještě se vrátím k té impulzivitě. Skutečně se taková sebevražda může přihodit komukoli?

Nikomu nevidíme do hlavy a nikdo z nás neví, jak by zareagoval na extrémní situaci. Můžeme se bavit o tom, co budeme dělat, když nám zemře dítě; pokud se do té situace ale nedostanete, nikdy nevíte, jak budete reagovat. Často je to navíc o kombinaci – člověk má problémy v práci a navíc se pohádá doma. Souhra faktorů je úplně jiná, než když je člověk relativně v klidu a do toho přijde nějaká starost. Takže ta impulzivita je velmi těžko vyhodnotitelná.

Existuje nejčastější postup, jak se sebevrazi na čin připravují?

Mluví se o „měkkých“ a „tvrdých“ technikách. Ze statistik vyplývá, že ženy mají více pokusů, zato muži více dokonaných sebevražd. Ženy volí ty „měkčí“ techniky, aby nebyly nějak zohaveny a konec byl estetický. Muži klidně volí „tvrdé“ techniky, jako je střelba. Obecně ale narůstá počet sebevražd oběšením a v důsledku skoků. Také hraje roli medializace – když se v bulvárních časopisech a novinách píše o tom, jak někdo skočil pod vlak, hodně lidí v tom vidí návod a kopíruje situaci. Když sebevraždu spáchá dítě, často je kopírováno dalšími. Ta nápodoba je velký problém.

Krizová intervence - odborná publikace shrnuje současný stav oboru a popisuje základní postupy krizové intervence v nejrůznějších situacích. Vyšlo také jako e-kniha.

Před několika měsíci proběhla médii také sebevražda herce Jana Třísky. 

Člověk nemá objektivní informace, ví pouze to, co se dostane do médií. A v nich jsou tábory lidí, kteří pevně vyjadřují své názory. Například že se pan Tříska těšil na natáčení, nedělal nic mimořádného, procházka po Karlově mostě byla jeho rituální aktivita; všechny okolnosti zapadají do normálního scénáře člověka, který funguje standardně. Druhou stránkou věci, také známou jen z médií, jsou třeba pochybnosti o jeho zdravotním stavu. To ale nikdo neví, takže by se jednalo jen o holé spekulace a do nich se pouštět nebudu.

Obdobně medializované jsou sebevraždy sportovců, často třeba fotbalistů. Přitom řada lidí by třeba čekala, že vrcholoví sportovci budou i psychicky odolnější.

Vnímám to především z pohledu rizikových faktorů: mužské pohlaví a sebevražda v rodině či blízkém okolí. Podobně jako v případě médií může sebevražda v blízkém okolí vést k nápodobě. Zažila jsem to u řady klientů, kteří říkali, že jejich známý či kolega už to má za sebou, už má klid, a že oni ten klid chtějí také. Jsou známy případy následných sebevražd v rámci jedné firmy, stalo se to v Japonsku či Francii. Dívám se na to tak, že podobně to bude i u sportovců. Fotbalisté se znají, porovnávají se a vidí, že když to vyřešil jejich známý, můžu to tak vyřešit i já.

Navíc muži to často berou jako řešení problému – postaví se k němu jako chlapi. Sebevražda ale samozřejmě není dobré řešení.

Je to zhruba rok, co si na život ve velmi krátkém intervalu sáhli bývalí obránci fotbalové Plzně František Rajtoral a David Bystroň – v rozhovoru zmiňované kopírování se tak velmi nabízí. A před pár týdny se k podobnému kroku odhodlal i Pavel Pergl, čtyřicetiletý bývalý hráč pražské Sparty. Nejen sportovci jsou však ohroženi, mediálním světem nedávno proběhlo i několik sebevražd umělců – za všechny zmiňme populárního DJe Aviciiho, zpěváka skupiny Linkin Park Chestera Benningtona či legendu alternativního rocku Chrise Cornella. Otazníky visí i nad podivnou smrtí herce Jana Třísky. A výčet známých jmen, s nimiž jsme se během let museli předčasně rozloučit, by byl nekonečně dlouhý; jen si vzpomeňte třeba na Ivetu Bartošovou, Karla Svobodu či Vlastimila Brodského…

Jaká jsou nejkritičtější období roku? Třeba kolem Vánoc?

Vůbec ne. Mnohem více sebevražd se stane v dubnu a květnu. Vychází to z dlouhodobých statistik. Jarní měsíce jsou velmi náročné z hlediska bilančních sebevražd, ale i pro ty, kteří dlouhodobě trpí psychickými problémy. Začátkem roku totiž dochází k předsevzetím a bilancování, často touze po změně. Ale pokud je člověk pod tlakem, často mu na jaře dochází energie. Organismus je více zatěžován, dochází k více nemocem, infekcím, změnám počasí. I somaticky nemocní pacienti na jaře nejčastěji umírají.

Navíc všichni mluví o tom, jak je konečně hezky a na všechno se těší – a člověk je zatím na pokraji sil. V konfrontaci s ostatními je to srovnání ještě těžší. Jaro je prostě zátěž.

A věk života?

Samozřejmě hlavně děti v pubertě. Tam se objevuje spousta témat. Pak též starší lidé ve věku kolem 65 let. Umírají jim přátelé, přicházejí nemoci, ubývají fyzické síly a nastává velké bilancování. Pak se hodně objevuje i střední věk kolem 40 let. Tam také probíhá bilancování toho, co všechno si člověk naplánoval. A z porovnání s okolím z toho člověk nemusí vycházet dobře, proto se hovoří o krizovém středním věku.

Když už na ničem nezáleží - rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad od Bev Cobain, která se dlouhodobě zabývá prevencí sebevražd u mladistvých.

Člověk před sebevraždou leckdy vykazuje klid či euforii. Je to díky pevnému rozhodnutí?

Ano, je to tak. Sebevražda má obvykle nějaký vývoj – nejdříve fantazie, pak konkretizace a plány. Když to má člověk naplánované a zařízené, ví jak a kdy, přijde úleva. Ví, že to končí. Že už bude lépe.

A nedá mu ta úleva alespoň nějakou naději, že může být lépe i bez sebevraždy?

On to tam nevidí. Úleva je pro něj spojená jen s tím, že ví, jak tu hrůzu života ukončit. Pro jeho okolí se to může projevovat i opětovnou aktivitou – zase jde s kamarády do hospody nebo na fotbal, ale je to vlastně na rozloučenou. Nebo třeba uklízí, aby dal dohromady pozůstalost. Rozdává věci jako poděkování za podporu. Jsou to jakési falešné signály, na základě nichž pak okolí říká, že ten člověk už začal fungovat a sebevražda je o to nepochopitelnější.

Je ještě nějaký mýtus o sebevraždě, který byste chtěla vyvrátit?

Samozřejmě jich je celá řada, ale hlavně bych chtěla zmínit ten, že když s člověkem mluvím o sebevraždě, tak mu ji vlastně nabízím jako řešení, a proto se o ní vlastně nesmí mluvit. Ale člověk to v hlavě buď má, nebo nemá. Nemusím se bát, že bych tu myšlenku někomu vnukl, ba naopak – je-li člověk v ohrožení, měli bychom se na to zeptat. V praxi vidím, že u klientů často nastává úleva, když si o tom s někým mohou promluvit. A nejsou hodnoceni jako blázni jen proto, když přemýšlejí nad sebevraždou.