Utrpení mladého Werthera v 21. století

Rodina může velmi významně posilovat dispozice k sebevražednému jednání, pokud neuspokojuje základní potřebu jistoty a bezpečí a jestliže nefunguje jako spolehlivé zázemí. Zvlášť citlivým a nebezpečným obdobím je z tohoto pohledu dospívání. V tomto období je výskyt sebevražedného jednání enormní. I přesto, že jde především o sebevražedné pokusy, které mají mnohdy podobu gesta, pozérství, vydírání, manipulace, je nutné i toto jednání brát velmi vážně a nepodceňovat ho. Často se totiž za ním může skrývat závažný problém a může jít o „volání o pomoc“. Významným spouštěčem nezvládnutých problémů bývají např. potíže v mezilidských nebo rodinných vztazích, ve škole, ale i potíže s vlastní identitou, nedostatečné sebevědomí nebo pocit osamělosti, marnosti, zbytečnosti či „zlomené srdce“? Víme sice, že to patří k životu, ale i tak to bolí! Nejsme schopni se soustředit, nic se nám nechce dělat, je nám nanic. Čas se vleče jako nikdy předtím, nálada se nelepší, vše je zbytečné a marné. Jsme sraženi na kolena! I takto bychom mohli popsat pocity spojené s „nešťastnou láskou“. 

Každý z nás je jiný, originální, a pro každého může mít tato životní událost jiný význam. Pro někoho je šancí či příležitostí pro nový začátek nebo životní změnu, pro jiného představuje konec života. Nechce nebo neumí řešit vzniklou situaci, začínají se dostavovat temné myšlenky a hledá vysvobození ze svého utrpení. Sebevražda z nešťastné lásky? Nic výjimečného! A medializace těchto činů často působí jako senzace. Média významně ovlivňují postoje a názory a podílejí se i na tom, jak se ve společnosti o tomto problému diskutuje. Navíc způsob, jakým je sebevražda prezentovaná, může být i inspirací. V tomto případě můžeme hovořit o tzv. Wertherově efektu. 

Werther byl hlavním hrdinou milostného románu J. W. von Goetha (Utrpení mladého Werthera, 1774), který pro nenaplněnou lásku ukončil svůj život sebevraždou. Po vydání knihy byl právě Wertherův čin pro mnohé nešťastně zamilované inspirací. Řada mladých lidí se s touto postavou identifikovala a následovala vlna sebevražd. V dnešním informačně propojeném světě není nic těžkého nechat se inspirovat něčí sebevraždou, resp. způsobem provedení. Existují diskusní fóra, a není jich málo, na kterých si nejenom mladí lidé předávají své zkušenosti, anebo se dokonce domlouvají na společných sebevraždách. Sjednocujícím znakem již nemusí být osoba jako vzor, ale často spíš způsob provedení, nespokojenost s dosavadním životem či bezvýchodnost situace. Aktéři těchto                            skupinových sebevražd se zpravidla osobně ani neznají.

Zbabělost, nebo odvaha?

Každý na problematiku sebevražednosti hledí ze svého úhlu pohledu a více či méně tento akt toleruje, nebo netoleruje. Na jedné straně je toto jednání považováno za zbabělé, ubohé a slabošské a na druhé straně za hrdinské a hodné obdivu. S odsouzením se setkává ten, kdo se rozhodne ukončit život kvůli nešťastné lásce, mnohem méně ten, který se rozhodne pro sebevraždu z důvodu nevyléčitelné nemoci provázené bolestí.

Na sebevraha, pokud přežije, hledíme skrz prsty, je považován za podivného, ne-li duševně chorého. Je zajímavé, že sebeobětování jsme schopni a ochotni akceptovat mnohem snáz. Po lidech, kteří dobrovolně zemřeli kvůli ideálu či ve prospěch druhých, se jmenují ulice, uctíváme je a připomínáme si výročí jejich úmrtí. V čem je to jiné? Nejedná se stále o sebevraždu?

Sebevražda, ať už dokonaná či nedokonaná, není pouze záležitostí jednotlivce, zasahuje i příbuzné a blízké. Rodina, přátelé i známí velmi často prožívají pocity viny, křivdy. Je pro ně velmi obtížné porozumět důvodům. V literatuře se můžeme dočíst, že sebevražda přímo ovlivní minimálně šest lidí a vyrovnávání se s tímto emocionálním traumatem může trvat i několik let.

Téměř jistě je na světě někdo, kdo má člověka, který neví, jak dál, rád. Komu na něm záleží, pro koho je důležitý - jen to možná právě teď nevidí! Nezapomínejme si to vzájemně občas říct…

Každých 40 vteřin

Ze statistik vyplývá, že na celém světě každý den spáchá sebevraždu přibližně 3 000 lidí, což odpovídá zhruba jedné sebevraždě každých 40 vteřin a přibližně milionu sebevražd ročně. A to jsou jen sebevraždy dokonané. Sebevražedné pokusy jsou odhadovány na dvacetinásobek. Alarmující číslo! Málokdo si dokonce uvědomuje, že následkem dokonaných sebevražd ročně umírá mnohem více lidí než při autonehodách. Problematice silničního provozu je však věnována mnohem větší pozornost než problematice sebevražedného jednání.

Specifickou skupinu tvoří hromadné sebevraždy spáchané pod vlivem náboženského přesvědčení, resp. pod vlivem vůdce náboženské sekty. Za největší hromadnou sebevraždu všech dob je považována událost z roku 1978, která se odehrála v Guyaně. Tehdy zemřelo celkem 914 členů sekty Svatyně lidu, kteří požili nápoj s cyankáli. 276 z nich bylo dětí. Z nedávné historie můžeme uvést např. událost, která se odehrála v Ugandě v roce 2000. Tehdy se slepá důvěra ve svého „proroka“ stala osudnou pro 900 členů Hnutí za obnovu desatera božích přikázání. Zhruba 500 členů se v kostele polilo benzínem a zapálilo se, asi 400 dalších bylo nalezeno ve společných hrobech, přičemž vůdcům této sekty se podařilo včas uprchnout…