Online archiv

Aktuální dění kolem koronaviru COVID-19 se samozřejmě dotýká také lidí s duševním onemocněním. Odkládají se plánované neakutní hospitalizace, vyčleňují se izolační pokoje pro případně nakažené pacienty a přijímá se řada dalších opatření. Dá se přitom očekávat nárůst diagnóz z úzkostného spektra, souvisejících se stresem.

Jaké je pracovat s pachateli nejzávažnější trestné činnosti? Jaké jsou jejich šance na nápravu? Kolik z nich trpí psychickým onemocněním či deprivací? A jsou naše věznice připraveny s takovými lidmi pracovat? Na to odpovídá Kateřina Kejřová, která si ve vězení prožila několik let – jako psycholožka

Zoë Kessler byla skoro padesát let jen „divná“, než se dočkala diagnózy ADHD. Netají se věcmi, které má za sebou, a uvědomuje si, co všechno se jí povedlo „provést“ a o co vše kvůli své hyperaktivitě a poruše pozornosti přišla. Naštěstí ale zjistila, co vše jí pomáhá, a své dobré rady si nenechává pro sebe.

V listopadovém čísle Psychologie dnes vyšel rozsáhlý text o environmentálním žalu od šéfredaktora Matyáše Zrna. Jako psycholožka k němu mám několik doplnění. Tyto emoce (ať už jde o smutek z masivního vymírání biologických druhů, hněv kvůli hořící Amazonii či lítost nad nedostatkem jarní vláhy) totiž trápí víc a víc lidí. A není divu.

Devadesátiletá psycholožka Jiřina Prekopová je autorkou jednoho z nejprodávanějších titulů Portálu Malý tyran. Obliba této knihy nestárne. Současně je ale propagátorkou metody pevného objetí, která vyvolává kontroverzní postoje veřejnosti laické i odborné. Zvláště videa s touto terapií šířená v televizi či na sociálních sítích budí značné vášně. Kritiku vzbuzuje hlavně její uplatnění v práci s autistickými klienty. V následujícím textu o metodě Jiřiny Prekopové polemizují dva známí čeští psychologové, Jaroslav Šturma a Jeroným Klimeš.

Dobrý den, mám takovou netypickou otázku. Nevím, jestli se na ni dá vůbec nějak odpovědět, ale za zeptání nic nedám. Moje partnerka studuje a v budoucnosti se chce věnovat poradenství, terapii nebo koučování. Píšu to, protože se to týká mého dotazu.

Jaroslava Trajerová má sice pět dětí a pět vnoučat, ale k tomu všemu ještě zvládá sloužit na Lince pomoci jako krizový intervent a vést projekt Nesoudíme. Pomáháme. V jeho rámci pracuje se ženami, které zvažují potrat nebo trpí postabortivním syndromem, spolupracuje se školami, nemocnicemi, radnicemi, přednáší… Někde se setkává s pochopením a ochotou pomoct, jinde naráží na nezájem a neznalost. „Je neuvěřitelné, jak málo se ví, čím si prochází ženy, které zvažují potrat nebo prožívají postabortivní syndrom“, říká. „A jak moc se na ně spěchá s rozhodnutím zrovna v situaci, kdy nejvíce ze všeho potřebují čas na rozmyšlenou.“

Diana je vzdělaná, finančně zajištěná, šťastně provdaná žena. Jenže idylka má své slabiny – Diana trpí bipolární poruchou, se kterou se musí vyrovnat nejen ona, ale i její manžel, děti a lékař. To je základní osa muzikálu Ne/normální, který po celosvětovém úspěchu uvede nyní i spolek art4rent v pražském Divadle Na Prádle. Jaké je hrát ženu s bipolární poruchou? Jak může muzikál přispět k větší osvětě, co se týče duševních chorob, a jaké zkušenosti s problémy duše mají samotní herci? O tom si povídáme s představitelkou hlavní role herečkou Danielou Šinkorovou a hercem a zároveň producentem muzikálu Tomášem Vaňkem.