Ptáci létají, ryby plavou a děti si hrají

Jak napovídá citát Garryho L. Landretha v názvu tohoto článku, děti si hrají naprosto přirozeně. Terapie hrou je považovaná za jedinečnou strategii, která využívá léčebného potenciálu hry. Jde o způsob, jakým se děti vyjadřují, učí a orientují ve skutečném světě. Hra také stimuluje růst a propojení neuronových sítí mozku dítěte, čímž významně rozvíjí jeho kognitivní, emoční a sociální schopnosti. 

Je více druhů herních terapií – text pojednává o terapii hrou zaměřené na dítě, takzvané CCPT (Child-Centered Play Therapy), vycházející z nedirektivní, na klienta orientované terapie PCA (Person Centered Approach) Carla R. Rogerse. Konkrétně Virginia M. Axline začala principy PCA využívat při své práci s dětmi a položila tak základy nedirektivní terapie hrou. Svůj laskavý přístup přiblížila ve své knize s názvem Dibs v hledání sebe samého při terapii hrou, která se dočkala překladu do slovenštiny. Kniha popisuje silný příběh malého chlapce Dibse a jeho cesty za sebepoznáním v jednotlivých terapeutických setkáních.

Důležitou osobností na poli terapie hrou je již zmíněný Garry L. Landreth, který svým působením významně podporuje rozvoj CCPT. Založil Centrum pro herní terapii na University of North Texas a vytvořil model CPRT (Child Parent Relationship Therapy), tedy terapie vztahu rodiče s dítětem. Jde o desetitýdenní tréninkový kurz pro rodiče, ve kterém se učí, jak si se svým dítětem hrát podle principů terapie hrou v rámci takzvaných speciálních herních půlhodinek. Přínosem kurzu je především posílení vztahu mezi rodičem a dítětem.

Účinnost obou zmiňovaných modelů terapie hrou je podložena i výzkumy. Díky Zuzaně Dubekové, zakladatelce Institutu terapie hrou v Bratislavě, která přímo u Garryho L. Landretha studovala, se lze v terapii hrou vzdělávat také u nás a na Slovensku. Na základě toho zde postupně přibývá kvalitní poradenské a terapeutické podpory dětí s nejrůznějšími obtížemi. Zároveň nedávno vznikla Slovensko-česká asociace terapie hrou (SCAPT), která sdružuje odborníky i nadšence terapie hrou a je členem Mezinárodního konsorcia asociací herní terapie (IC-PTA).

Hra jako komunikační nástroj 

V terapii hrou je samotná hra chápaná jako komunikační prostředek. „Přehrávání“ vlastních zážitků a pocitů prostřednictvím hry je tedy pro děti tím nejpřirozenějším sebeuzdravujícím procesem. Zjednodušeně: děti používají hračky jako slova a hra je jejich řečí. Omezování dětí na verbální vyjadřování by bylo stejné, jako kdybych mezi sebe a dítě postavila bariéru a čekala, až (a jestli vůbec) ji dítě překoná a dosáhne mé úrovně komunikace. Připadalo by mi to vůči dětem nefér a znevýhodňující. Slova jsou totiž abstraktní a právě hra je svou symbolickou funkcí jakýmsi mostem mezi abstraktním myšlením a konkrétní zkušeností. Při hře má dítě možnost využívat konkrétní předměty nejrůznějším způsobem, aby vyjádřilo, co zažilo. Například lev nemusí symbolizovat zvíře, ale dominantního člena rodiny. Někdy je souvislost zjevnější, jindy je takové spojení spíše vzdálené. Ať tak nebo tak, dítě si prostřednictvím hry organizuje své zážitky, jak potřebuje, čímž získává kontrolu, pocit bezpečí a možnost vyjádřit své pocity a postoje. Proto je mou zodpovědností přejít na dětskou úroveň komunikace, jejímž prostředkem je hra.

Terapie hrou dětem zároveň poskytuje možnost být fyzicky aktivní, takže dítě nemusí vynakládat vědomé úsilí na to, aby sedělo nehybně. Tím by se kreativní energie a soustředěnost zbytečně vypotřebovaly na neproduktivní činnost. Z výše uvedeného plyne, že terapie hrou je vhodná pro děti už zhruba od tří let, které ještě nemají tak bohatou slovní zásobu. Také se zde mohou cítit od samého začátku bezpečněji děti s logopedickými obtížemi.

Starší děti oceňují, že se „nevyptávám“ a necítí se jako „u výslechu“. Otázky totiž mohou vzbuzovat nepochopení a také by mohly dítě vytrhnout ze hry a prožitků s ní spojených. Když mě ale dítě vyzve k hraní určité role, například „tady máš korunu, dej si ji na hlavu a budeš královna“, je namístě se zeptat, jak mám konkrétní roli hrát, třeba jestli budu hodná, nebo zlá královna, aby hra probíhala podle dětských přání a potřeb. Dítě je režisér, který určuje, co a jak se bude dít, a já se jako herečka snažím scénář ztvárnit nejlépe, jak dovedu.

Podmínkou pro vhodnost využití terapie hrou je zájem o hraní a tvořivost. Zejména v předškolním věku je takový zájem o hru přirozený, ale s přibývajícím věkem se různě proměňuje. To ovšem neznamená, že dítě mladšího či staršího školního věku nebude z terapie hrou profitovat. Rozhodujícím faktorem není věk, ale právě postoj dítěte ke hře. Z toho důvodu může být terapie hrou vhodná například pro třináctiletého chlapce, který se prostřednictvím hry vyrovnává s obtížnými vztahy se spolužáky – soutěží, uplatňuje svou sílu a představuje si, jaké by bylo mít nad nimi moc, a zároveň rozvíjí své dovednosti, jak s nimi vycházet a jednat společensky přijatelně.