Přeslechnutelné hlasy

Píšu-li texty do této rubriky, inspiruji se obvykle nějakou knihou, článkem, zážitkem nebo událostí. Také si shromažďuji knihy a články, které mi v kontextu zastřešujícího tématu čísla přijdou relevantní a podnětné. Z něčeho vycházím a chci také nějak prokázat, že mé úvahy nejsou náhodnou subjektivní aktivitou, ale mají částečnou oporu v širším ekosystému dění, názorů a sdílených významů. Není většího rizika pro pisatele a jeho čtenářstvo než se uzavřít do subjektivity tak hluboké, že se její vyjádření a textová prezentace nikoho jiného než autora nedotknou. Možná je v podobné situaci klient přicházející na sezení s drobným zpožděním, a tedy v prožitku spěchu. Chce se dostat k tomu podstatnému, chce ve vymezeném čase sdílet to, kde se jeho život – a to, jak jej prožívá – nejvíce odhaluje, a tuto propastnou jedinečnost zahlédnout spolu s přísedícím terapeutem. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že klient a já se teď v podobě tohoto psaní pokoušíme dobrat ticha mezi řádky, mezi zážitky, událostmi, protože to, co vystupuje nejrychleji, se spíš podobá nánosům, hlušině, pěně dní – a často v této pěně uvízneme. Ticho potřebuje čas. V něm pěna dní seschne do sedliny, ze které pak možná můžeme číst obraz a jeho smysl. Mé vlastní ticho je teď rušeno ještě obrazem polis, závazkem rubriky. Nechávám-li pěnu dní usedat a vykreslit smysluplné kontury, jste tady všichni tak trochu se mnou. 

Usedání

Jaké způsoby usedání nám vlastně dnešní doba ještě dopřává? Nám, stále více a více urbanizovaným lidem. V tuto chvíli brzkého jitra slyším jen hlas ptáků. A, pardon, svých nástěnných hodin a čas od času vzdálený zvuk vlaku. Vyjdu-li pomyslně ven a setrvám s tím, co je, ptačí hlasy se začnou prolínat, začnu rozlišovat, mé zvukové ponoření si začne všímat výšek a hloubek, rytmu a té neskutečné pestrosti a jemnosti zvuku. Kdybych chtěl tuto velejemnost napodobit, nemám šanci. Cítím své hrdlo a jeho limity, cítím jeho tíži, hrubost, hloubku skrytého neartikulovaného zvuku. A přestože je ve mně nějaká potenciální touha a představa propojení, vím, že tento cíl je nedosažitelný. Zůstanu tedy spojen sluchem a ocitnu se ve světě, který v jistém slova smyslu nemá konce, respektive ho překryjí až první auta a ruch civilizace. 

Bezděky mě napadá sousloví ptactvo nebeské. Ano, tito obyvatelé nebe jsou nedostupní, z jiné říše. Dotýkáme-li se ptačího peří, velejemnost jejich hlasů se v něm dá nahmatat. Křehcí a zranitelní, pokud se ocitnou v dosahu člověka a pevného stisku jeho dlaní, ne nepodobného stisku mého hrdla hledajícího ptačí tón. Člověk by se mu snad mohl přiblížit dětským hlasem, který někdy ptačí štěbetání připomíná. Zpěv ptáků mě téměř usadil do jejich světa, je svůdné představit si pobyt v něm. A nemyslím teď na to, jak klíčovou roli hrají ptáci v našich ekosystémech a jak pustý, či přímo nemožný by náš život bez nich byl. Myslím spíše na všechny ty pohádky, příběhy a symboly, kde se ptačí kvalita vtiskla do naší kultury, kde jsme ptáky nedokázali napodobit, ale učinili jsme je vzácným kořením našich životů způsobem, ve kterém dokážeme vnímat, že v tomto slova smyslu jsou více než my. Tuto moc pak můžeme okusit ve velkém, když se jejich hejna dají do pohybu. Mohutnost velejemnosti, síla křehkosti. Mocnost ptactva nebeského promlouvající z ranního ticha.