Střet dvou zranitelností

Psychoterapeutická skupina zaměřená na konflikty je součástí terapeutického programu Psychiatrické nemocnice Písek už řadu let. Původně byla vytvořena především pro pacienty s hraniční organizací osobnosti, u nichž bývá nápadné selhávání ve zvládání agrese ve vztazích i v ovládání vlastních agresivních impulzů. Právě u nich se velmi zřetelně ukazuje, že konflikt není jen střetem názorů nebo povah. Často se v něm rozehrává hlubší vnitřní drama: boj o bezpečí, uznání, vliv, blízkost nebo právo nebýt zraněn.

Pro řadu těchto pacientů svět není bezpečné a předvídatelné místo. V jejich prožívání je spíše prostorem ohrožení, pastí a skrytých útoků. To, co jeden unese jako běžné nedorozumění, může být jiným vnímáno jako útok na jeho hodnotu, známka odmítnutí nebo předzvěst opuštění. Konflikt se pak nevede jen o to, kdo co řekl, ale o něco mnohem zásadnějšího. O to, zda jsem pro druhého vůbec důležitý. Zda mám právo se bránit. Jestli přežiju rozpad vztahu. A někdy i o to, jestli psychicky unesu sám sebe.

Bezpečí terapeutické skupiny

Naše skupina v písecké psychiatrické nemocnici má edukační charakter. Nejde v ní primárně o hlubinnou interpretaci, ale o rozvíjení vhledu a dovedností. Snažíme se pacientům pomoci lépe rozlišovat, co v konfliktu skutečně vzniká z přítomné situace a co se do něj přenáší z minulých zkušeností. Jinými slovy: co je tady a teď, a co je starý vnitřní scénář, který se v současném vztahu znovu aktivoval. Vedle toho nabízíme konkrétní nástroje, které mohou snížit pravděpodobnost eskalace a pomoci konflikt zvládnout jinak než útokem, útěkem nebo zhroucením.

Smyslem skupiny ale není jen „naučit techniky“. Stejně důležité je, že si pacienti mohou v bezpečném rámci všimnout vlastních opakujících se vzorců. Někteří znovu a znovu očekávají odmítnutí, jiní slyší útok i tam, kde druhý jen nastavuje hranici. Někdo se v konfliktu okamžitě stáhne, jiný potřebuje získat převahu. Skupina tak není jen místem nácviku, ale i zrcadlem, v němž se ukazuje, jak člověk vztahově funguje.

Skupina je otevřená a obvykle se jí účastní deset až patnáct lidí. Na začátku vyzýváme pacienty, aby nabídli nějakou konfliktní situaci buď z vlastního života, nebo takovou, kterou pozorovali kolem sebe. Může jít o spor mezi partnery, mezi rodičem a dospělým dítětem, mezi sourozenci, kolegy v zaměstnání, mezi zaměstnancem a vedoucím, mezi sousedy nebo třeba o hádku ve frontě u pokladny v supermarketu. Občas se objevují i konflikty z nemocničního prostředí, mezi pacienty navzájem nebo mezi pacientem a personálem. To bývají obzvlášť citlivé situace, které kladou vysoké nároky na vedení skupiny.

Vybranou situaci pak sehrají dva dobrovolníci. Důležité je, že si role následně vymění, aby každý zažil obě konfliktní strany. Člověk, který chvíli předtím hrál útočícího partnera, se ocitne na místě toho, kdo byl tlačen do kouta. A ten, kdo se původně cítil jako oběť, zkusí vstoupit do role někoho tvrdého, odmítavého nebo kontrolujícího. Už tato prostá výměna bývá velmi účinná. Pacient si často poprvé jasněji uvědomí, že druhá strana nemusí být vedena jen zlým úmyslem, ale i strachem, studem, bezmocí nebo naučenou obranou.

Po každém přehrání následuje reflexe. Terapeut se ptá, jak se účastníci při sledování konfliktu cítili, jaké emoce prožívali, co jim běželo hlavou a co se dělo v jejich těle. Kde byl pocit nejsilnější? V krku, na hrudi, v břiše, v ramenou? Odkud jako by vycházel? Tato práce s ukotvením emocí v těle se může zdát jednoduchá, ale je velmi důležitá. Kdo se naučí včas rozpoznat, že se v něm cosi „zvedá“, že se mu sevřelo hrdlo nebo stáhl žaludek, má větší šanci nezůstat afektem úplně zaplaven. Mezi prožitkem a reakcí se vytvoří malý, ale zásadní prostor.