PlayFight

Programy spojující hru a boj se v posledních letech v různých formách a záměrech začaly objevovat na několika místech světa. V tomto textu bych se s vámi chtěl podělit o variantu PlayFightu, kterou tvořím spolu s kolegy posledních osm let. Neberu ji jako hotovou metodu. Spíše jako živý proces, který se v čase vyvíjí se mnou, dalšími facilitátory, a především díky účastníkům a tomu, co přinášejí a co potřebují.

Maringotka u Brna 

Na konci roku 2017 jsem na své zahradě u Brna v maringotce pořádal s kamarádem Martinem Šalandou každoměsíční mužský kruh pro pár účastníků. Scházeli jsme se, abychom sdíleli, nechali se inspirovat, učili se mluvit otevřeně o radostech i strastech života a také naslouchat s empatií. Velmi často muži na konci večera mluvili o pocitech propojení, sounáležitosti a podpory, které se během setkání vytvořily. Tentokrát však byla atmosféra v kruhu jiná. Spíše napjatá.

Dva muži otevřeně hovořili o vzájemné iritaci a napětí, které mezi sebou cítili. Nedokázali však pojmenovat, v čem přesně podráždění spočívá ani co by v dané situaci skutečně potřebovali. Verbální sdílení nepřinášelo porozumění, natož úlevu. V té chvíli jsem si vzpomněl na jedno cvičení ze svého tanečního a pohybového působení, které jsme používali jako hravou rozcvičku. Jedná se o jednoduché zápasení či přetlačování ve fyzickém kontaktu, jehož cílem je snažit se položit partnera zády na zem a zároveň se sám nenechat položit. Vyjasnil jsem oběma mužům několik bezpečnostních pravidel a s vědomím, že to pro ně může být citlivé a zároveň neobvyklé, jsem jim tuto aktivitu navrhl. Po krátkém váhání oba souhlasili a uprostřed kruhu začali pohybem a tělem zhmotňovat svůj dosud neuchopitelný konflikt.

Nebyl tam smích, který se obvykle při tomto cvičení na tanečním sále objevoval. Spíše byla patrná frustrace, zlost a napětí. Zároveň se však velmi rychle ukázal zvláštní paradox: ačkoli se setkali v konfliktu, po celou dobu zůstávali v těsném fyzickém kontaktu – často v pozicích, které připomínaly objetí. Vedle napětí se tak zřetelně začala objevovat i určitá blízkost. Po několika minutách se zápasení přirozeně naplnilo. Když se oba muži vydýchali, měli chuť své prožitky a uvědomění sdílet. 

Bylo pro mě až dojemné sledovat, že během několika minut dokázali pojmenovat, co bylo zdrojem jejich napětí, co je na sobě navzájem dráždí, co si připomínají a na co u sebe žárlí. Toto sdílení už však ztratilo náboj konfliktu. Bylo otevřené, zranitelné a smířlivé. Ukázalo se, že právě toto hravé fyzické zápasení mezi muži vybudovalo důvěru a zároveň jim umožnilo prožít, v čem spočívá jádro jejich pocitů. A nakonec tento „boj“ přispěl k pocitu sounáležitosti celého kruhu.

Byl to právě zmíněný zážitek, který ukázal, že fyzicky zakotvená a zároveň vztahová práce s konfliktem může přinášet hlubší porozumění sobě i druhému a následně upřímnější kontakt. To byl základní impulz pro vznik přístupu, který dnes nazývám PlayFight.

PlayFight Club 

S Martinem jsme tehdy tuto aktivitu pojmenovali PlayFight Club – inspirováni filmem Fight Club, který nás kdysi oba ovlivnil. Rozhodli jsme se nabízet každý měsíc večerní setkání pro muže – jak v Brně, tak v Praze. Po několika měsících se Martin odstěhoval do zahraničí a já jsem pokračoval s vedením workshopů a s dalším rozvíjením přístupu.

PlayFight Club setkání měla jednoduchou strukturu. První část připomínala mužský kruh, tak jak jsme ho znali podle tradice The Way of Council (Cesta poradního kruhu). Účastníci se nejprve naladili na své tělo a emoce a potom sdíleli své prožitky, témata a záměry pro dané setkání. Následovala rozcvička, která účastníkům sloužila nejen jako forma vzájemného seznámení, ale i způsob naladění na různé energie – hravost, bojovnost a důvěru. Současně je fyzicky připravila na pozdější playfighty, jak jednotlivé hravé zápasy nazýváme. Poté jsme představili pravidla a záměry – především bezpečnostní rámec a záměr zůstávat vnímavý k sobě i partnerovi. Aby playfight nebyl chápán jako zápas, kde je vítěz a poražený, ale jako prostor zkoumání sebe i druhého v intenzivní situaci.

Následně byl otevřen prostor, aby kdokoli z kruhu mohl pozvat k hravému zápasu kohokoli dalšího, a bylo jen na nich dvou, jak stanovený čas (klasický playfight trvá pět minut) využijí. Forma nebyla předem určena – účastníci si sami vytvářeli způsob, jak se v daném čase setkat: skrze sílu, hravost, pomalost, zastavení nebo jemnější formy kontaktu. Zásadním principem byla dobrovolnost a svoboda. Nikdo nemusel nikoho zvát a zároveň každý mohl pozvání přijmout, nebo odmítnout. Od počátku pro nás bylo také důležité, aby skupina procházela procesem společně. V každém okamžiku proto probíhal jen jeden playfight uprostřed kruhu. Ostatní účastníci seděli kolem, byli přítomni jako svědci procesu a zároveň spoludrželi bezpečný rámec prostoru.