Ticho jako zdánlivé bezpečí

První představou konfliktu je pro mnoho lidí hádka. Silná, ostrá slova, zvýšený hlas, dynamické a intenzivní emoce, které vycházejí ven. Neshoda vyvolaná téměř čímkoli, co se jedné či druhé strany nějak dotklo a co se nepodařilo včas zastavit a ošetřit jiným způsobem. Konfrontace názorů a postojů.

To je jistě jedna z mnoha variant střetu. Konflikty jsou naprosto přirozenou součástí života a vztahů každého z nás. Vznikají mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, s kolegy i šéfy v práci, mezi přáteli. Také mezi neznámými lidmi, kteří okolo sebe jen tak proběhnou. Taková prodavačka či řidič tramvaje by si mohli řešení náhle vzniklých konfliktních situací připsat i do náplně práce – pokud už je tam nemají. Historicky se svět potýkal a potýká i s mezistátními konflikty, které se mohou zdát velmi daleko, minimálně uvnitř se však dotýkají mnoha lidí po celém světě. Útočí na náš pocit bezpečí, na jistoty a zvýrazňují křehkou ochrannou linii okolo našeho prostoru.

Vedle konfliktů, které jsou vidět – a mnohdy hlavně slyšet –, jsou však i konflikty jiné. Ty, které působí neviditelně, a přitom jejich dynamika může být mnohem silnější a hlubší. Některé se odehrávají v tichu – v našem nitru nebo mezi lidmi, kteří spolu o problému nahlas nemluví.

Každý z nás se někdy setká se svým vnitřním konfliktem. Bývají to situace, kdy stojíme před rozhodnutím. Kdy máme možnost volby. Začnou se ozývat naše hodnoty, priority i přání. Připomínají se nám zkušenosti, o slovo se hlásí racionalita a ani emoce nezůstávají pozadu. Promlouvají části naší osobnosti, které se dostávají do střetu. Někdy vnitřní konflikt trvá dlouho. Na chvíli se ztiší a zklidní – a pak zase vzplane. A jindy není čas na hlubší promýšlení.

Oproti tomu tichý konflikt může snadno vznikat tam, kde panuje strach z otevřeného střetu. Někdy se může zdát bezpečnější strategií raději mlčet, myslet si své a nepouštět se s druhým člověkem do přímé konfrontace. Je to však bezpečí jen zdánlivé. Znamená totiž absenci komunikace. A tam, kde se o problémech nemluví, tyto problémy rostou až do té míry, že už nejdou skrýt. Pak se otevřené komunikaci stejně nevyhneme. Tiché konflikty jsou nebezpečné. Naše mysl v takových chvílích umí pracovat s bohatou fantazií, tvořit vlastní verzi příběhu. Množí se negativní myšlenky, situace v našich představách graduje. A navíc, emoce nás provází vždy a všude. Když zůstaneme v tichém konfliktu dlouho sami, náročné, těžké pocity se mohou prohlubovat. A bojujeme sami s něčím, o čem lidé okolo nás nemusí mít ani tušení.

Představa vystavení sebe sama jakémukoli typu konfliktu může být velká výzva. Je otázkou, který konflikt je náročnější. Tichý, či vnitřní? Otevřený, hlasitý, živený snahou vymezit se a bojovat za vlastní názor a postoj? Jako u většiny věcí, ani tady není správná odpověď. Jsou období, kdy prožíváme jeden vnitřní konflikt za druhým – a kdy ve skrytu duše spíš toužíme po tom, abychom konečně mohli všechno pustit ven. Nechceme už zůstávat na ten tichý boj sami. Své by o tom mohli vyprávět mladí dospívající lidé. Právě u nich se s těmito tématy setkáváme na Lince bezpečí velmi často. V nitru dospívajících lidí se leckdy odehrávají boje velké, často propojené s hledáním vlastní hodnoty, postojů a názorů. 

Každý konflikt, který pocítíme, má svou váhu. A zároveň nám něco říká – záleží jen na nás, co k sobě pustíme a co opravdu uslyšíme.

Tereza Morysková

vystudovala obor sociální práce na Univerzitě Karlově v Praze, poté se věnovala práci s lidmi bez přístřeší a s uprchlíky, dlouhodobě ji však přitahovala práce na poli krizové intervence. Na Lince bezpečí pracuje na různých pozicích od roku 2017.