Online archiv

Někdy se nám přání nesplní, modlitby nejsou vyslyšeny. Možná je třeba se naučit, že život nemáme pod kontrolou a že i to, co není podle našich představ, může mít smysl, který se ukáže později.

Ve své práci, či chcete-li službě, docela často potkávám lidi, kteří za mnou přicházejí ve chvíli, kdy stojí na pomyslném rozcestí. Vyprávějí své příběhy, někdy velmi silné, někdy současně velmi bolestné. A v určité chvíli se v nich téměř vždy objeví věta: „Já bych rád/a…, ale…“

Můžeme se soustředit na spojení dvou osob například v manželství, ale i na sjednocení různých částí naší psychiky. Neznamená to souhlasit s ostatními, ale projevovat se tak, aby naše slova a činy byly v souladu s hodnotami, které vyznáváme, a zároveň vyjadřovaly respekt k lidskosti druhých.

Tragické vzplanutí Romea a Julie je zoufalým i krásným pokusem vybudovat si vztahovou vazbu tam, kde okolí nabízí jen tlak, omezení a strach. Slyšme tedy varování i dnes: svět, který neumí vytvořit prostor pro lásku, ztrácí podstatnou část své lidskosti.

„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak vypadá častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. Zmíněné „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.

Uzdravení často začíná momentem, kdy se tělo dokáže pohnout správným směrem, nikoli větou „už o tom dokážu mluvit“. Možná dnes nepotřebujeme víc slov, ale víc důvěry v to, že tělo je součástí našeho psychického i duchovního i života.

„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.

Odolnost neznamená, že nemáme žádná zranění, ale že dokážeme žít i s nimi. Biblické příběhy i moderní terapie se shodují na tom, že nemusíme být neporazitelní, ale měli bychom se umět vracet k tomu, co dává smysl.

První poprašek sněhu, ráno je všechno bílé, obloha jasná. Nakrmil jsem kočky, pak jsem s nimi na verandě zůstal chvíli sedět. Užívali jsme si slunce. Pozorovali nehybné holé větve ořešáku, zahradu a les opodál. Udělal jsem si s nimi pár fotek. Pak jsem se vrátil dovnitř ke krbu, abych se i já nasnídal.