Online archiv

Tragické vzplanutí Romea a Julie je zoufalým i krásným pokusem vybudovat si vztahovou vazbu tam, kde okolí nabízí jen tlak, omezení a strach. Slyšme tedy varování i dnes: svět, který neumí vytvořit prostor pro lásku, ztrácí podstatnou část své lidskosti.

„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak vypadá častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. Zmíněné „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.

Uzdravení často začíná momentem, kdy se tělo dokáže pohnout správným směrem, nikoli větou „už o tom dokážu mluvit“. Možná dnes nepotřebujeme víc slov, ale víc důvěry v to, že tělo je součástí našeho psychického i duchovního i života.

„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.

Odolnost neznamená, že nemáme žádná zranění, ale že dokážeme žít i s nimi. Biblické příběhy i moderní terapie se shodují na tom, že nemusíme být neporazitelní, ale měli bychom se umět vracet k tomu, co dává smysl.

První poprašek sněhu, ráno je všechno bílé, obloha jasná. Nakrmil jsem kočky, pak jsem s nimi na verandě zůstal chvíli sedět. Užívali jsme si slunce. Pozorovali nehybné holé větve ořešáku, zahradu a les opodál. Udělal jsem si s nimi pár fotek. Pak jsem se vrátil dovnitř ke krbu, abych se i já nasnídal.

V dnešní době plné rozporů se lidé i národy uzavírají do svých pravd, aby se cítili v bezpečí, a k druhým se často stavějí nepřátelsky. Je třeba si přiznat, že jsme se ocitli na křižovatce příběhu, kterému říkáme liberální demokracie. Potřebujeme léčivé přerámování, aby setkání různých stran nevedlo k ničivému konfliktu, ale k možnostem nového soužití.

Nejvzácnější dědictví se neukládá do trezoru ani do paměti disku, ale do způsobu, jak se díváme jeden na druhého.

Opravdové naslouchání je mezi lidmi vzácné. Většinou spíš mluvíme, než abychom dali prostor druhému člověku. Psychoterapeuti by snad k postoji otevřenosti mohli inspirovat nejen v terapii, ale i v běžném životě.

Spirituální tradice mluví o spánku jako o malé smrti, v níž se člověk na sklonku dne s důvěrou odevzdává do rukou něčeho většího. Právě dnes potřebujeme znovu objevit odvahu spát, tedy žít s důvěrou.